Čtení českých ranních novin lze považovat za masochistickou záležitost. Hrůzy, neštěstí, předpovědi následných katastrof a vytrvalé přesvědčování, že jediné z češtiny pocházející slovo, které cizina zná, je "tunel". Ačkoliv pochází z angličtiny. Vzhledem k tomu, že kdysi dávno vytuneloval Anglii jistý Cromwell a nedávno britští poslanci rozpočet, jak na ně prasklo, je tvrzení mnoha komentátorů, že jsme vynalezlo slovo "tunelování", poněkud přeceňováním vlastní důležitosti.

Další soubor článků na téma kdo krade víc, zda levice či pravice, a nenápadné naznačování, že měl Rath ke dvěma manželkám ještě tři milenky na krajském úřadě, mne donutily noviny zavřít. Čapkovo tvrzení, že není nic staršího než včerejší noviny, šlo v tomto případě lehce překonat sdělením, že v tomto případě nebylo nic děsnějšího než včerejší noviny.

Krátké kliknutí na net, když jsem hledal skutečný původ a význam slova tunel, mne přivedlo k tvrzení jistého Ing. Zabaly, který co se týče tunelů pravil:
"Pesimista vidí tmu.
Optimista vidí světlo na konci tunelu.
Realista vidí světla vlaku v protisměru.
Strojvůdce vidí motat se nějaký blbečky na kolejích."

Neměl jsem odvahu pokračovat v masochistických zážitcích a čekat na nedělní televizní "několika-man show omletých frází" pod vedením Václava Moravce. I vyrazili jsme raději mezi lidi. Do Klášterce nad Ohří.

Měli jsme, dle tvrzení našich medií, nalézt zdevastovanou a upadající zemi, prý hanebně zanedbané pohraničí plné zmaru. Tak se to píše i v seriozních českých novinách a kdekdo to na zeměkouli s chutí a rád opakuje. Skutečnost vypadala ovšem docela jinak.

Místní kapesní lázně Evženie u Ohře svítily z dálky novými fasádami a obnovenou hrázděnou architekturou a vůbec nevypadaly jako ta rozpadající se hrůza, co tam bývala za bolševika. Svatý Jan Nepomucký, co tam vydržel všecko už od roku 1711, stojí pod starou lípou, kterou tam zasadili před asi dvěma či třemi stoletími místní Němci, na podstavci s nápisem " Egermann" na památku toho, kdo ji nechal postavit. Nejrozšířenější český svatý držel v ruce křížek a hleděl na mne utrápeně.

Cukrárna a kavárna kousek před ním ve směru jeho pohledu jej zřejmě moc neobveselovala. Přestože pod slunečníky hodovali na zmrzlině, kávě, vaflích a tak vůbec hosté halasící česky i německy. Takže by jim měl rozumět. Česky i německy. Sluníčko svítilo a jediný problém byl, že místní jiřičky poněkud to … no však víte co, totiž nechávaly zbytky procesu trávení s oblibou na krásných židličkách před kavárničkou. Nebo že by Johánek z Pomuku byl zděšený z toho, že ve směru jeho pohledu asi tak o padesát metrů leží a stojí opřené desítky futuristických byciklů? Kterých tam bylo vedle zahradní restaurace víc, než v parkovišti kdysi na Závodě míru? Cyklisti byli v restauraci.

Občerstvující se občané různých národností rozhodně nevypadali jako oběti nelidské vládní politiky, které si mnohý zahraniční čtenář tisku a divák televize, českou realitou nezasažený, představuje jako vychrtliny ploužící se kolem popelnic. Ba naopak. Nechci se sportovců dotknout, ale někteří ve svých super cyklistických oblečcích, v helmách a fajnových rukavicích vypadali jak bratranci reklamní figurky Michelin.

Pinkání míčků z nedalekých tenisových kurtů, tiše plynoucí řeka lesknoucí se ve slunci, veselí pejsci pobíhající po boku korzujících dvojic po kolonádě a upravené parky připomínali spíše obrázky z prvorepublikové idyly. Takže jsem málem začal hledat Saturnina.

Náladu poněkud kazila jen vzpomínka na to, že když jsem si fotil staré ostrovské náměstí, fungl-špígl nově opravené, s obnoveným mariánským sloupem z roku 1668, nad bazénkem s vodotryskem se sochami pravděpodobně od Maxmilián Brokoffa, syn Jana Brokoffa, a kolem náměstí s barevnými secesními domy, stála na stanici autobusu skupinka babek. Z nich jedna, ta zřejmě nejvíce nahluchlá, ječela na celé náměstí: "A pani víte, jak to Promopro, jak tam kradli, pani to je skandál, a tyhle úplatky, dyť už je tady fšecko rozkradený, pani, tohle tady nikdy za našich časů nebylo…"

No nebylo, to náměstí bylo za těch minulých dob tak opečovávaný, až dva baráky rovnou spadly a byla místo nich ohrada. Ofšem, tehdy nebylo nic rozkradený, že jo?!?

Báby, nebáby však jak to říkal bůh Perun v křestu svatého Vladimíra: "Že jsem stvořil staré báby, to mne nejvíc mrzí, nepřestanou-li mne trápit, zahladím je brzy." Uklidnit se od babího ječáku jsem šel do lázeňského parku. Když jsem jej viděl prvně někdy po roce 1970, netušil jsem, že tohle houští a roští prorostlé pámelníkem, bezinkami a kopřivami je vlastně starý park. Dnes jsou v něm znovu pečlivě ošetřené staleté stromy, rybníčky, lavičky, krásné sochy a nad studnami je jako ochrana umělecké kování. Besídky zvou k posezení, starosvětské lavičky jsou připraveny pro poutníky, voní posečená tráva a všude je boží klid.

Tedy až na ty cyklisty jezdící kolem řeky po cyklostezce, že ano. Nějak se přemnožili či co. Osvěženi na těle i na duchu jsme se s parkem rozloučili pohledem na novou sochu mladé dívky, po které z vodotrysku stéká křišťálově čistá voda. A vyrazili domů.
Jak už je dneska u mne přímo pavlovovským reflexem, zapnul jsem počítač a díval se, co přišlo. Zprávy ne, na dalšího Rátha a na bouračku někde v Horní Dolní už nejsem zvědav. A udělal jsem dobře. Přítel Švehla mi z Austrálie poslal zajímaví povídání. O tom, jak australský balet v Melbourne měl v září 2011 světovou premiéru nového nastudování baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie. Minulý pátek, 25. května 2012, se konala i premiéra ve městě Adelaide, v Jižní Austrálii. Na ní byla úžasná přítomnost vůbec první představitelky hlavní role tohoto baletu, 99leté paní Zory Šemberové, která vychovala řadu význačných světových umělců. V Praze i v Adelaide. V den premiéry byl na australské rozhlasové stanici ABC Classic s paní Zorou interview. V něm vzpomínala na podrobnosti světové premiéry před 74 lety v Brně. Při světové premiéře dne 30. prosince roku 1938, v brněnském Janáčkově divadle.

Od roku 1968 v Austrálii žijící paní Zora Šemberová v roce 2008 navštívila Prahu a u příležitosti svých 95. narozenin pokřtila v pražském Národním divadle svou autobiografii, kterou nazvala "Na šťastné planetě".

Kdo jste kdy slyšel o této umělkyni? Kdy o ní psaly nějaké noviny, jinak plné Ratha, Koženého a Krejčíře, což prý jsou jediní Češi známí po světě?

Ale není tomu tak. Jak mi napsal kamarád Jiří: "Paní Zora dnes žije skromně v domku v Adelaide, věnuje se svým oblíbeným růžím a sleduje, jak roste její devatenáctiletá vnučka Nataša. Říká, že v Austrálii je klidný život, ale schází zde "vibrace". Není prý zde ten "puls", co je cítit v Praze. Prý tak potřebný k uměleckému růstu.

Ještěže paní Zora neví, co a jaký "puls" dnes zní českými medii. A vy nevěřte, že v cizině znají jen nějaké grázly. Znají i paní Šemberovou. A vy si nenechte vymývat mozky, jděte se sami podívat ven. V létě je u nás hezky. A nejen v Klášterci nad Ohří.

Psáno pro ČRo 6