Neuplyne ani týden, aby se Msgre.Tomáš Halík nestal subjektem posouzení některého člena četné blogerské komunity na idnes. V drtivé většině negativní.

Poslední článek byl zveřejněn dne 9.7.2017 autora Oty Jurnečky s názvem „Pojďme navštívit Halíka“. Autor se pozastavuje nad tím, že Tomáš Halík ve své promluvě litoval okamžiku, kdy si pozdě povšiml při podávání svatého přijímání, že jeden muž má na klopě známou placku Hnutí proti islámu. Co přesně řekl, uvádím v citaci:

„Před rokem tady jeden muž středního věku přicházel ke svatému přijímání; až v poslední chvíli jsem si všiml, že má na klopě placku s přeškrtnutým minaretem „Islám tady nechceme“ – hlásí se tím k hnutí pana Konvičky, Okamury a těchto lidí. Kdybych si toho včas všiml, svaté přijímání bych mu nepodal, protože není možné, aby ti, kteří se hlásí k ideologii nenávisti, přistupovali ke stolu Páně. My jsme dlouho měli velkou potíž, až do slov papeže Františka, abychom našli místo u stolu Páně pro ty, kteří jsou ve velmi komplikovaných životních situacích. A papež říká: Buďme milosrdní. Ale není možné, aby ke stolu Páně přicházeli ti, kteří budou veřejně se hlásit k nenávisti, ať už to bude Haken-Kreuz, nenávisti rasové, ať to bude rudá hvězda, nenávist sociální, ať to bude tato nenávist kulturní a náboženská. Ať to budou tito lidé, kteří proti slovu Kristovu na nenávist odpovídají nenávistí.

Je třeba říct ne jakémukoli fanatismu – a zejména fanatismu, který zneužívá náboženské symboly. Ale není možné rozšiřovat nenávist vůči bratřím a sestrám, s nimiž nás spojuje stejné abrahámovské dědictví a z nichž mnozí cítí stejný odpor vůči násilí a zneužívání náboženství ve jménu násilí. To nám stále připomíná papež František – a je třeba, aby všichni hlasatelé evangelia toto měli na mysli a nebáli se učit věci nepopulární.“

Autor pan Jurnečka však citoval pouze dvě první věty, čímž značně zkreslil vyznění celého prohlášení. Sám připouští, že není příliš vzdělán v kanonickém právu. Přesto dále rozvíjí svou verzi, že de facto každý má nárok přijít ke stolu Páně a v posledním odstavci již nenechává na Halíkovi suchou nit.

Nejprve k onomu kanonickému právu. Svaté přijímání je vrcholným aktem katolíka, který v podobě hostie přijímá do svého srdce Boha. Jde o jednu z nejcennějších svátostí, neboť v okamžiku přijetí by měl být člověk zcela čistý, bez hříchu, Bohu nejblíže. Pokud křesťan, obtížen těžkým hříchem, přistupuje ke stolu Páně, pak se to nazývá svatokrádeží, což je rovněž těžký hřích. Člověk, který se veřejně hlásí k hnutí, podporující nenávist k jinému člověku, Božímu tvoru - ať je to jeho bratr, soused či třeba muslim nebo hinduista - nemá v tomto případě u přijímání co dělat. Jedním z důvodů je i to, že Bůh je jen jeden, tedy nikoli nějaký speciální Bůh pro křesťany, jiný pro muslimy a jiný třeba pro Bahá-í.

Kněz má právo v tomto případě hostii nepodat, stejně jako má právo v jiném případě odmítnout rozhřešení u zpovědi, odmítnout pokřtít dítě či sezdat pár. Kněz není automatem udělování svátostí, naopak, je svým způsobem za jejich udělení odpovědný. Jistě - do srdce člověka nevidí a pokud je vystaven omylu, nese důsledky ten, kdo jej v omyl uvedl. Tolik k onomu mylnému výkladu v článku pana Jurnečky.

Není mi známo, že by Tomáš Halík zakládal politickou stranu či hnutí. Rovněž není známo, že by kandidoval na jakoukoli světskou funkci v našem státě. Jeho význam pro mimocírkevní děje je zcela nepatrný.Tomáš Halík je prezidentem Křesťanské akademie, nositelem prestižní Templetonovy ceny a poměrně nedávno i laureátem ceny o nejlepší světovou teologickou knihu roku /“Chci, abys byl“/. Je osobou ve světě ctěnou, vítanou a nepřehlédnutelnou.

Tomáš Halík je však naší společností brán jednou jako belzebub, podruhé jako islamofil, jindy zase jako představitel temných sil, které ovládají náš svět. Jen málokdo z jeho kritiků přečetl nějakou jeho knížku, která přesněji odhaluje jeho názory a postoje k životu. Málokdo jej slyšel kázat v kostele Nejsv. Salvátora v Praze, kde tzv. studentské mše v neděli večer jsou nabity mladými posluchači. Tomáš Halík je představitelem té části církve, která se od dogmat obrací k opravdovému evangeliu, tedy radostné zvěsti. Nevadí mu jinověrci, nevadí mu homosexuálové, za což je nesnášen i jistými církevními kruhy, které lpějí na „staletých tradicích“, jež se však ukazují jako prázdná skořápka s obsahem, který již málokoho osloví.

Mám pocit, že ony dehonestující články jsou mnohdy vedeny snahou překřičet někoho, o kom tak v skrytu duše víme, že má pravdu, ale v rámci všeobecného mainstreamu není žádoucí o něm hovořit pozitivně. Na jeho úspěchy v zahraničí kašleme, jeho ocenění je zlehčováno či tupeno, jeho slova jsou zkreslována a překrucována (či jenom nedořečena, jak cituji výše) Naopak - je to výborný cíl té části společnosti, která musí za každou cenu nacházet nepřítele, vůči němuž je nutné se vymezit. Ti starší to dobře pamatují z dob socialismu, kdy existence nepřítele (třídního, toho za ostnatými dráty za Šumavou či dokonce i ročního období) byla raison d ́etre tehdejšího státu.

Netvrdím, že Tomáš Halík nemůže vyvolávat rozpory, naopak každý člověk veřejně činný nepochybně vyvolává souhlasné či nesouhlasné názory, což je nutnou podmínkou společenské diskuse. Co mi vadí, je kydání špíny a vymýšlení nesmyslů u člověka, který je svým způsobem prorokem, tradičně neuznávaným ve své vlastní zemi.