Býti umělcem bývalo kdysi cosi mimořádného. Už proto, že se to odvozovalo od slova "uměti" (něco). A než jsi něco uměl, namalovat obraz či vysochat sochu, to jsi musel mít nejen talent, ale umět i řemeslo, tak to ses namakal. To se však postupně měnilo. Zvláště od doby, co jistý "geniální umělec" vzal pánskou záchodovou mušli vyrobenou ve fabrice, obráceně ji připevnil na stěnu galerie a označil to celé za úžasné umění. A ostatní "umělci-neumělci" z toho měli, jak se dneska říká, "druhý Vánoce". Od té doby už k "umění" není potřeba nic pořádného umět. Stačí vymyslet nějakou pitomost a hodně hlubokomyslně u toho pindat a nadávat těm, co tomu "nerozumí".

Kdysi jsem četl sloupek od známého amerického novináře - čtenáři si jistě vzpomenou jak se jmenoval -, který popsal ironicky takovéto "umění" vymyšleným, leč trefným příběhem. To autor šel jednou po New Yorku, když tu uviděl výstavu moderního umění v umělecké galerii. I zašel se podívat, koukal, koukal a kroutil hlavou a odkráčel domů. Po cestě si vzpomněl, že když zašel na tu výstavu, měl s sebou nákup. V takové té papírové tašce, jak je v Americe zvykem.

A sakra, pravil si. Já tam ten nákup zapomněl! I vrátil se zpět, ovšem zjistil, že svůj nákup už nazpátek nedostane. Tak papírová nákupní taška, z které trčela tyč chleba a nějaká zelenina, opřená o zeď, právě dostala první cenu jako mimořádně zdařilé avantgardní umělecké dílo.

No, když se podívám na některá díla, například na úžasné sochy a pouliční "performace" třeba světově známého profesora pana Knížáka, nesmím se divit. Pitomosti a provokace vykládané jako mimořádná umělecká díla - třeba si někde lehnout na cestě jako překážka lidem a podobně - to mi jsme jako pubertální mladíci dělali také. Ofšem nebylo to Umnění s velkým "U" .

Takže jsme třeba šli, asi deset adolescentů, po Stalinově třídě dolů z Vinohrad. Za sebou v řadě. Jednou nohou po obrubníku a druhou dole po dlažbě, takže jsme jako kulhali. Dvacet za sebou. Lidi čuměli. A měli jsme z toho prču.

Případně jsme hráli hru na klobouk. To šla parta mladíků v jakési rojnici přes celý chodník - rád to hrával Jiří Grosmann – v řadě po širokém chodníku od koně nahoře na Václaváku směrem dolů k Můstku. Hlavní hráč si vybral nějakého muže s kloboukem, který šel proti nám. Nápadně nenápadně nás všechny upozorňoval "potichu" hodně zřetelně "To je von, to je von" a ukazoval směrem k muži s kloboukem. Muž zpozorněl a v tom se vydal hlavní "hráč" směrem k dotyčnému, cosi si mumlal, pak náhle vytrčil ruku a pánovi strhnul z hlavy klobouk, podíval se dovnitř, a pravil: "To není on." Pak klobouk dotyčnému nasadil zpět na hlavu a šli jsme dál. Dotyčný většinou konsternovaně stál a čučel, případně pokřikoval a nadával. Jistě že se to nedalo hrát například s uhlíři a podobně, ti měli rychlou ruku. Byla sranda, ale neříkali jsme tomu "moderní" umění, ani jsme nevykládali, že jde o zásadní výraz naší geniální invence.

A to dokonce ani když jsme na čundru nalezli a vykopali v lese kamennou kouli, zřejmě pozůstatek nějaké staré bitvy, vzali ji s sebou - to byla tíha -,a ve vesnické hospodě jsme ji položili na zem vedle stolu a když se štamgasti ptali, co to je, dělali jsme na ně "pst, ticho... to je náboj do děla.. ". No byl, ale asi 400 let starý… A lidi koukali a dědci nakláněli hlavy k sobě a hostinský nás přesvědčoval, že když jsme asi od armády (měli jsme na sobě staré součásti battledressů a jiných uniforem), jestli bysme to nechtěli odnést ven, a zda je to bezpečný. Vše dokonal jakýsi děda, kterému došlo, odkud ty uniformy původně asi jsou, a nenápadně nám pravil, že místní esenbák byl vždycky slušný člověk... Umělecká performance? Kulový, prča to byla!

Dneska už je "uměním" kde co. Až to jistí "žéniové" dotáhli tak daleko že vykládali, že pověsit na pražský hrad plakát "Zimmer frei" je mimořádně úžasné aktivistické dílo, a jistá čuňata, předstírající že jsou avantgardní umělci, se s pominutím, vykálela v Galerii moderního umění na podlahu. To ostatně považuji za adekvátní výraz toho, co dotyční jsou a hlavně co umí. Lidově řečeno: akorát hovno.

Jak se ukazuje, v tomto druhu aktivistického, moderního, alternativního a vůbec nonkonformního umění, jistěže multi-kulti levicového výrazu není všem dnům konec.

Jistý rádoby-umělec, nějaký Martin Zet, prohlásil v BERLÍNĚ (sic!!!), že bude bojovat proti odpornému reakcionářství jistého rasisty Thila Sarazzina (mimochodem, Sarrazin je bývalý vysoký funkcionář německé SPD – tedy socialistické partaje), který napsal knihu Deutschland schafft sich ab, česky "Německo páchá sebevraždu". Kde se jaksi nechvalně vyjadřuje o multikulturalismu a kritizuje skutečnost, že turečtí a muslimští obyvatelé Německa jaksi moc nepracují, žijí často z podpor a hlavně vůbec nepatří obecně k místním geniům. Mimochodem, když dáte na tohle téma řeč v Istanbulu s místními Turky, sdělí vám, že se tam holt stěhovali často nevzdělaní a mnohdy i nevzdělatelní vesničané z Anatólie a podobně a že má Sarrazin pravdu. (Sarrazin navíc znamená v staré němčině to, čemu se u nás říkalo saracén, tedy muslim či Turek. Tohle Martin Zet asi neví.)

Dotyčný Martin Zet je zřejmě mimořádné trdlo a nevzdělanec. Navrhnout v NĚMECKU, aby lidé skoupili tu "ďábelskou knihu", která podle něj podpořila proti-emigrantské a proti-muslimské nálady, a poslali mu ji, a on že ty knihy "UMĚLECKY" spálí na hromadě jako "výraz protestu", to musí být buď skutečně osel, anebo drzý provokatér, který pro slávu a peníze udělá všechno. . Pálení knih, ale i lidí je v obecném povědomí spojeno s autodafé (z port. auto da fé, jež pochází z latinského actus fidei, "akt víry") a je slavnostním vyhlášením inkvizičního rozsudku nad kacířem či odpadlíkem. Demonstrativní spálení souzené kacířské knihy v průběhu autodafé bývalo běžné. Trest smrti (autora) sice nebyl přímo součástí autodafé, ale odehrával se většinou bezprostředně po něm na ohnivé hranici a před diváky. Ovšem ve středověku a ideologicky vládla inkvizice. Dneska jej chce konat mladý pokrokový multinacionální "umělec".

Ten člověk není umělec! Ani levicový a ni pravicový, ten je jen blbý. To je korunovaný vůl. V Německu z toho jeho činu všichni slušní lidé málem dostali psotník. Pálit na hranicích knihy z politického důvodu totiž naposledy činili nacisté v roce 1933 na popud Hitlera.

Na to jsou Němci šíleně hákliví. A myslím si, že jsou přesvědčeni, že tohle může vymyslet jen nějaký negramotný Čech, co nic neví, nic nezná a jen je přesvědčen o své "genialitě". Deníku Die Welt dotyčný, významně označený jako "Čech", přiznal, že si možné asociace s nacistickým pálení knih byl vědom. "Ale myslel jsem, že se Německo přes to už dostalo. Nevěděl jsem, že je tím země stále traumatizována," uvedl "umělec", který se specializuje právě na instalace z knih. Prý knihy miluje... no, Hitler je miloval taky (ale jen některé, že) a též miloval zvířátka a přírodu a propagoval vegetariánství a za zdravé považoval nekouřit…. Pokud vím, dotyčný MZ a jeho multikulti přátelé si myslí a propagují totéž. To je mi ale náhoda! Osobně si myslím, že by této osobě mělo být doporučeno, aby se nehlásil k češství a pokud možno ani k umělcům.

Ovšem není sám. Našeho "avantgardního" multikulturního umělce se zastal jakýsi pořadatel toho Biennale – tedy výstavy často jen namyšlených hovadin a "neumění". Ať si každý vystavuje, co chce, jako ta dáma, co vystavovala jako avantgardní umění svoje použité menstruační vložky. Ale jakmile chce někdo pálit knihy, potřeboval by pořádně pár facek, tady spíše nepočítaných facek. Pro zájemce je zde adresa toho Biennále.

A doporučuji si všimnout toho znaku uprostřed. Nepřipomíná vám to něco?!

No hlavně že víme, co mají ve svých hlavičkách tito levicoví avantgardní umělci. Jak by rádi nejen slovně, ale už i ohněm bojovali za své moderní názory. Fuj tajksl, oni se ti eurohujeři a multikulturalisté už přesně potkali s nacisty. Duševně.A s chutí likvidovat své "nepřátele". Pro začátek jen knihy…

Pan "umělec" je asi taky pěkný vyčůraný hajzlík, že... Jistěže se o něm teď bude psát všude a stane se "celebritou". Poněkud ovšem odpornou.

Jak pravil Ježíš v Kázání na hoře: "Podle skutků jejich poznáte je."

Nejsem ten pravý věřící, abych mohl vykládat Evangelium, ale vypůjčím si něco z Pastorace Mt 7, 21-27. a pravím vám, že možná už je načase cosi změnit. Třeba v posuzování toho, kdo co činí či činiti hodlá, a jak se k němu postavíme. V Pastoraci se praví:

Specifická skupina lidí, tzv. falešných proroků (prorok v širším slova smyslu jako ten, kdo vystupuje Božím jménem či vykládá že je poslem "vyšších myšlenek" které máme následovat) Jsou to lidé konající neobvyklé skutky, ale nežijí a nemyslí podle evangelia a biblických zásad, které vytvořily naši civilizaci" viz verše 15-20: "Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. … Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. …. A tak je poznáte po jejich ovoci. "

Člověka, který chce pálit knihy ve jménu své pomatené ideologie, je potřeba se střežit. O takovýchhle naši dědové říkali: "Ten je tak blbej, že by ho mohli vystavovat na nádraží."

Jenže on není jen blbý, on je navíc nebezpečný.