V polovině devadesátých let minulého století jsem absolvoval několik týdnů trvající studijní pobyt v USA. Hlavní náplní bylo studium podmínek sexuální výchovy, úrovně plánovaného rodičovství a dostupnosti moderních metod antikoncepce. Krátce po vzniku České republiky byla u nás úroveň antikoncepce nevalná a z let osmdesátých stále přetrvával neúnosný počet umělých potratů. Naproti tomu se sexuální výchova úspěšně rozvíjela, podařilo se nám natočit desetidílný vzdělávací program „Láska je láska“, který se na VHS kazetách dostal do většiny škol. Text jsem Američanům přeložil a docela se jim to líbilo. A za rozhlasový sexuálně vzdělávací pořad „Červené uši“ jsem dokonce ve Washingtonu vyhrál mezinárodní cenu.

Při mé návštěvě kalifornského města Santa Cruz mě hned první den pobytu překvapil pochod několika desítek žen, které nesly na provaze zavěšená trička a nenávistnými pohledy častovaly přihlížející mužské publikum. Při návštěvě radnice mi pak pan starosta vysvětlil, že to byl pochod žen, které byly v tom roce v Santa Cruz znásilněny. Když jsem se podivil nad jejich množstvím, které v tak malém městě bylo pozoruhodné, sdělil mi pan starosta, že tam byly i takové, kterým byla znásilněna nějaká příbuzná či známá. Soukromě pak ještě přidal poznámku, že se to týká i sexuálně obtěžovaných a tím obtěžováním může být v jejich městě i dlouhodobý pohled do výstřihu. O těch různých druzích problematického obtěžování však raději veřejně nehovoří, protože je to politicky nekorektní.

Tento termín jsem tehdy slyšel poprvé v životě. „Snad to k nám proboha nepronikne,“ říkal jsem si ve chvíli, kdy mi pan starosta uděloval čestné občanství města. A bohužel proniklo. Čtvrt století po tomto pochodu znásilňovaných a obtěžovaných se na Karlově univerzitě, ve staroslavném Karolinu pořádal seminář o sexuálním obtěžování a kampani MeToo. Cestou na seminář jsem u plotu Karolina zpozoroval rovněž ženskou demonstraci. Nesvítilo jasné kalifornské slunce, naopak bylo sychravo a poprchávalo; protestujících žen nebylo čtyřicet, ale pouze šest. Nešly v průvodu, ale stály v dešti u plotu. Nenesly protestní trička, ale měly na krku lepenkové cedule, jenom ty nenávistné pohledy byly jako okopírované z USA. Na jednom papundeklovém transparentu bylo fixem napsáno „Protestujeme proti sexuálnímu násilí na naší univerzitě!“. Nedalo mi to a zeptal jsem se jedné studentky, jakéže to násilí zažívá na své Alma mater. „Vy jdete na ten seminář? Tak si spočítejte, kolik je tam mužů a kolik žen! Mužů je dvakrát víc! My to považujeme za sexuální násilí!“ V té chvíli mi bylo toho zmoklého děvčete líto. Ale, bohužel, na diskusi v dešti to nebylo.

Na semináři pak dnes již zesnulý senátor Kubera pravil, že místo „MeToo“ by se některé dámy měly spíše ptát „Why Me Not?“. Je pravda, že v té době ještě nebyl předsedou Senátu a že jsem touto politicky nekorektní vzpomínkou možná tak trochu poskvrnil jeho světlou památku. Nicméně na pana senátora ještě můžu prásknout, že ani pohled do výstřihu, ba ani lehké poplácání za sexuální obtěžování rozhodně nepovažoval.

V době mé návštěvy v USA jsem tam zhlédl premiéru erotického thrilleru „Disclosure“ s Michaelem Douglasem a Demi Moore. Film byl podařený, stál 55 miliónů dolarů a vydělal čtyřikrát tolik. A hned druhý den letošního roku byl už poněkolikáté reprízován Českou televizí pod názvem „Skandální odhalení“. Sexuální násilnicí je tam žena - a taky jsem si před čtvrtstoletím říkal, že takováto situace u nás nemůže nastat. A nastala. Jak přes kopírák je tam popisována presumpce viny. A třešničkou na dortu je situace Douglasovy věrné sekretářky, kterou vyšetřující mašinérie přesvědčí, že to poplácání na zadku je vlastně obtěžováním. A přestože se jí to líbilo, bylo vhodné připojit se k mocným a podat stížnost.

S průnikem amerických mravů se bohužel musíme smířit. Takže bych na závěr rád citoval slova mé oblíbené spisovatelky a cestovatelky Mileny Holcové: „Sexuální obtěžování má různé odstíny. Může být dobromyslné, pokrytecké, tupě násilné, rafinované, vyděračské, nesmělé, podlézavé, nebo žadonící. V každé zemi totiž platí jiná nepsaná pravidla. Žena by to měla umět vyhodnotit a reagovat uměřeně.“

Asi nic nezmůžeme s odvěkým biologickým pravidlem, že samci útočí a samice flirtují. Kdyby se vše řídilo podle mužů, ženy by nejspíše žily v harémech jako samice tuleňů. Kdyby se vše řídilo podle žen, byli by muži věrní jako albatrosové. U našeho živočišného druhu Homo sapiens většinou muži svádějí a ženy se nechávají svést. Model aktivních polygamních samečků a ostýchavých věrných samiček sdílí lidstvo s 99 % živočišných druhů na zemi. Také nabídku k sňatku nikdy nevyslovuje žena. Z evoluce však není možno dělat morální závěry. Jestliže je něco přirozené, neznamená to, že je to vždy a v každé situaci morálně správné. I násilí je možno regulovat správným typem výchovy. Nabídka však většinou přijde od muže, očekává se to. Jak to však udělat elegantně, tomu se musíme učit. Učíme se i chybami. Někdy celý život. A ten, kdo se ženy předem ptá, zda jí může sundat nějakou část spodního oděvu, se chová jako blbec.