Spatřovat hlavní zdroj pro pochopení minulého vývoje naší společnosti jen v materiálech, které jsou nalézány v archivech represivních složek komunistického režimu, a objevování novodobých Sabinů znamená nebezpečně odvádět pozornost od mechanismů a technologie komunisty provozovaného režimu. Spatřovat v komunistickém Československu pouze totalitní stát sui generis, znamená přistoupit na názory, že antihumánnost a nemorálnost bývalého režimu nebyly důsledkem komunistické ideologie, ale jen činnosti či selhání konkrétních lidí.

Proto jde strach z dezinterpretace takzvané kauzy Milana Kundery. Co kdo sleduje označováním Kundery za agenta či konfidenta a jeho oznámení na SNB o tom, že se dozvěděl o návratu muže, který předtím emigroval, za udání? V policejním záznamu není ani slovo, že šlo o zprávu od agenta či tajného spolupracovníka, naopak Milan Kundera je uveden plným jménem s nacionáliemi. Co kdo sleduje, když pomíjí to, nač upozornil čtenář Horák, když napsal, že šlo o člověka, který „byl v roce 1950 jedenadvacetiletým komunistou“, a je proto „stěží myslitelné, že by takový nesplnil svou povinnost, to jest neupozornil patřičné orgány na krajně podezřelou osobu, s největší pravděpodobností příslušníka západní rozvědky“?

Kdybychom prošli všechny procesy od roku 1948 do konce padesátých let a analyzovali další tragické zlomy v osudech milionů lidí, zjistili bychom, že prstem na druhé neukazovali pouze agenti či konfidenti, ale naopak nejvíc právě obyčejní komunisté a strachem demoralizovaní horlivci, zmanipulovaní pro potřeby komunistického snu. Byl to čas našich Pavlíků Morozovů neváhajících ve jménu ideologické představy vztáhnout ruku i na nejbližší.

Badatelé, historici, publicisté a literární vědci se nyní předhánějí, kdo je z nich lepším amatérským psychologem, navíc s empatií pro sociálně psychologické klima před více než půlstoletím, kdy většina z nich nebyla na světě, nebo ještě příliš krátce, aby definovali, proč muž dnes slavného jména učinil to, co učinil. A vůbec je nezajímá, že dnes slavný spisovatel neselhal až oznámením o návratu údajného emigranta, ale už tenkrát, kdy se přiklonil ke komunistické ideologii a připojil se k jejímu zločinnému tažení za ovládnutí světa.

Proto jde strach z dezinterpretace takzvané kauzy Kundera jen jako jeho osobního selhání a z přehlížení mefistofeleské mechaniky a postupů komunistického režimu, který ze svých věrných, byť by se nám jevili sebevzdělanějšími a sebenadanějšími, systémově dělal mravní hyeny či dokonce vrahy. Cui bono?

LN, 17.10.2008

Autor je publicista