28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Tlaky na neočkované sílí

17.7.2021

Jděte se bodnout, stejně vás přinutí

Svoboda bez limitu, bez omezení, není svoboda, nýbrž libovůle. Mantra „Já na prvním místě“ tak působí v chápání důležitosti plošného očkování proti covid-19 až nepatřičně. A i když je hledání cest, jak přesvědčit nepřesvědčené, víc než rozpačité, bodnout se nakonec stejně půjde většina.

Preventivní očkování mělo zachránit svět před zdravotními i společensko-ekonomickými dopady nemoci covid-19. Od počátku ale bylo jasné, že celková efektivita takové akce závisí na dostatečném počtu lidí, kteří si vakcínu nechají píchnout. Bez ní těžko vznikne nějaká kolektivní ochrana, která by mohla mít pozitivní vliv na počet úmrtí a obsazenost nemocnic.

A protože důvěra v očkování během poměrně divoké veřejné debaty na vědecká témata poklesla, což je dlouhodobější trend, začíná být efektivní proočkovanost proti covidu-19 zásadní problém. Kdo by se pak divil, že vlády celého světa vymýšlejí různé donucovací a motivační strategie, jak k očkování přimět co nejvíce lidí.

Povinné očkování?

Metoda donucování se jeví jako nejpřirozenější. Panuje-li mezi lékaři shoda v tom, že očkování je cesta k ochraně celého státu, tedy k ochraně všech, čemuž se v zákoně říká „veřejné zdraví“, je nabíledni, že by bylo asi nejlepší, kdyby bylo takové očkování povinné. U vysoce infekčních chorob o tom skoro nikdo nepochybuje, ale u covidu-19, který opakovaně zastavil fungování celého světa a přinesl již přes čtyři miliony mrtvých, se o tom pořád vedou diskuse.

Neboť sama nemoc není medicínsky tak ničivá jako neštovice nebo černý kašel. I nutnost a užitečnost opakované injekce proti tetanu pochopí každý.

V dobách totalitního a posttotalitního komunistického státu by se asi rychle uvažovalo tímto směrem, dnes ale nad povinným očkováním váhají i takové země, jako je Čína nebo Rusku, Tedy země obecně považované za diktátorsky řízené státy. Svobodné rozhodování o vlastním těle je citlivým tématem ve všech zřízeních dnešního světa.

Rusko kupříkladu nařídilo očkování všem lidem ve veřejné správě, armádě a dalších státních složkách, podobně postupuje francouzský prezident Emanuel Macron, který nařídil povinné očkování všem lékařům a zdravotníkům a uvažuje o jeho rozšíření v dalších státních oblastech.

Naopak německá vláda takový „nátlak státu“ na své zaměstnance odmítla. Epidemiologové a s nimi i kancléřka Angela Merkelová se totiž bojí, že vymáhání silou by dál oslabilo důvěru ve vakcínu.

Konec testů zdarma

Specifický druh nátlaku vyvíjí český kabinet, který od září plánuje neplatit testy na covid-19, které jsou pro neočkované stále všude potřeba. Politici věří, že to řadu lidí přiměje k tomu, aby se očkovali.

Nehledí při tom bohužel na námitky odborníků, kteří v bezplatném testování vidí určitou jistotu, že lidé nebudou podvádět a schovávat se s nemocí doma, ale snadno a rychle se přesvědčí, jak na tom jsou. Tlačit přes zpoplatnění testů je ta nejméně vhodná motivace k tomu, aby se lidé očkovali.

V jiných zemích to vyřešili po svém. „V Srbsku za očkování platíme lidem 25 eur,“ chlubil se srbský prezident Alexandar Vučić při návštěvě Prahy. Sám v tom viděl jasnou logiku, protože když lidé chtějí pro stát něco udělat, i když se očkování podvědomě bojí, mají za to dostat svou národní vlasteneckou odměnu.

A platí se i jinde, prakticky ve všech německých spolkových zemích, kde se bude očkovat i před kostely a mešitami, se dávají různé poukázky a dárky, pořádají se loterie...

Podobně tržně chce motivovat lidi k očkování premiér Andrej Babiš. Těžko přitom může vytahovat nacionalistickou rétoriku jako v Srbsku. Většina českých nacionalistů a rétorických vlastenců, které oslovují hnutí jako SPD, má k očkování spíše odstup, vyjadřujíce obavy ze ztráty osobní svobody.

I když tradiční český nacionalismus je tak trochu také opřen o prosté finanční výhody, takže by to částečně fungoval mohlo...

Racionalita stranou

Celé to nahánění na očkování a pragmatické odměňování těch, co přijdou, ať už jde o motivační dárky na místě, nebo výhody při svobodném pohybu ve společnosti, jsou jen důsledkem dysfunkčnosti veřejného prostoru a debaty v něm. Odborná diskuse se v politické rozpravě vymkla sdílené racionalitě. V politickém prostoru tak nemůže vzniknout garantovaná sdílená pravda, na niž by společnost jako celek nakonec dala.

O ochraně společnosti před dopady nové nemoci má tedy paradoxně rozhodovat ad hoc vykonávaná svobodná volba vycházející z názorové plurality ve věci vztahování člověka k nemoci, k sobě a ke společnosti. Východiskem není nic společného, vědomí potřebné dohody o tom, co dál, nýbrž svaté právo každého jít svou vlastní, třeba i naprosto solitérní cestou.

Politická racionalita přestala mít jakékoliv vodítko, neboť ratio už nemá ani jindy garantující lékařská věda. A tak se ve veřejném prostoru může za osobní svobodou jednoho, o něhož jde až v první řadě, ztratit i svoboda těch druhých.

Kdyby se tak svobodně postupovalo například při regulaci silničního provozu, nakládání se zbraněmi nebo používání pesticidů, křičeli by lidé, kteří očkování odmítají, podobně, jako očkovaní dnes spílají těm, kteří chtějí zůstat bez vakcíny.

Svoboda? Libovůle!

Je to až otravné, protože je to pořád dokola. Ale říct se to musí: má-li něco takového jako společnost existovat, musí být zájem vyžadovaných a zákonem zaručovaných veřejných služeb, které dělají stát státem a kvůli nimž byl stát zřízen (vnější a vnitřní ochrana společenství), zájmem společným, a nikoli individuálním.

Jinak řečeno: chceme-li zachovávat své právo na takové služby, které bylo a je covidem ohroženo, musíme totéž právo přisuzovat i jiným. Omezit tedy svoji svobodu vůči druhým, kteří tu jsou s námi.

Svoboda bez limitu, bez omezení, není svoboda, nýbrž libovůle, která dnes vládne všemu a všude. V diskusi o očkování jako by druzí úplně zmizeli a šlo jen o to nepustit do sebe nějaký roztok, o jehož účinku se lze dohadovat.

Já na prvním místě – cílová meta porevoluční cesty k individualismu libovůle.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce