„Dne 18. a 19. listopadu 1948 byli zatčeni studenti obchodní školy v Postoloprtech v okrese Žatec. Spolu se skupinou lidí z řad rolníků, vojáků a řemeslníků byli odsouzeni Státním soudem v Praze za velezradu k odnětí svobody od sedmi měsíců (nezletilí) do dvaceti let.
Dne 25.2.1949 (úmyslně na den rok po „Vítězném Únoru“) byla ve škole zatčena skupina studentů žateckého gymnázia ve věku 14 až 17 let. Byli půl roku ve vazbě, pak ve věznici v Žatci. Vyšetřovatel StB je při výsleších mlátil a kopal a přes chodidla je bil gumovou hadicí.
Dne 25.11.1952 v noci odvlekli do žatecké vyšetřovací vazby mého otce Josefa Smetanu čtyři příslušníci StB poté, co je desítky lidí viděly v noci při návratu ze zábavy v zhasnutém autě stát na silnici, než jejich dva komplici vypálili náš statek. Po dobu 36 hodin otce nutili k přiznání, že statek zapálil on a tím spáchal sabotáž. Otec byl největší sedlák ve vsi a státní bezpečností plánovaný trest smrti za sabotáž měl vyděsit ostatní sedláky bránící se kolektivizaci. Absurdnost obvinění (1. jen blázen si zničí majetek, který živí jeho rodinu 2. sabotáž by spáchal, pokud by zničil státní majetek) mu zachránila alespoň život, přišel pouze o majetek, svobodu a poté byl s rodinou ze vsi deportován.
Na začátku roku 2000 dle očitého svědka v Žatci „hrozně řval náčelník kriminálky na vyšetřovatele, proč ještě nezatočil se Smetanou“. Vyšetřovalo se v pořadí asi třetí křivé obvinění na mne ze sedmi podaných v letech 1998-2003. Následoval policejní přepad mé farmy fakticky vedený panem D. ředitelem S. Moje upozornění na výše uvedené možné trestné činy policie (ovlivňování vyšetřování, zneužití pravomoci) zaslané dříve na vědomí panu ministrovi vnitra zaslala Inspekce ministra k vyřízení na místo činu. Též proto posílám dopis Vám a prosím, aby neodešel z Vaší kanceláře.“
Potud mírně krácený citát.
Pan Špidla, dnešní evropský komisař pro boj se slunečním zářením, dopis samozřejmě poslal právě pachatelům trestné činnosti. Ti pomáhali prát peníze jednomu známému velkotuneláři, podle nedávno vydané knihy řízenému králem podsvětí Mrázkem.
Se shovívavým úsměvem čtu občas rozhořčené výpady proti těm, jejichž vyjádření by mohla svádět k domněnce, že snad by chtěli činit srovnání dnešního stavu s hrůzami padesátých let. Výše uvedeným ani následujícím nechci tyto ukrutnosti snižovat. Na rozdíl od mnoha kritiků takových srovnání jsem oboje hrůzy na vlastní kůži zažil. Také vím o tom, že vpředu uvedené zločiny na Žatecku před a po roce 1950 byly jen odvarem toho, co dokázali zbabělí zvrhlíci při vyvraždění sedmi set Němců po válce v blízkých Postoloprtech.
Byl bych ale až drze pyšný a velice naivní, kdybych padesátá léta považoval za konec produkce zla. Denně jsme konfrontováni s jeho projevy.
Buďme velmi skromní a zkusme se omezit na některá srovnání z obou období očima jediného člověka.
Nejprve zdůrazním shodu. Nebyli jsme ani v padesátých letech, ani nyní žádnou výjimkou. Naopak. Červen 1953, kdy jsme byli vystěhováni, patřil k období, kdy byly deportace sedláků nejmasovější. Stejně tak kruté pronásledování, kterému jsem dlouhá poslední léta čelil, patřilo k jevům obvyklým a obecně známým.
Trochu víc je rozdílů. Na mého otce přestali estébáci útočit po 36 hodinách, když pochopili, že pokyn sovětských poradců je spojen se sovětskými poměry – kulaka tam zastřelili na místě. U nás jsme však od středověkých praktik bohužel už postoupili dál a k zastřelení bylo u nás potřebné něco tak nudného, trapného a nadbytečného, jako je soud, a tam by neuspěli.
Mě policejní pánové bez uzardění dokázali pronásledovat za něco, co také udělali jiní, ještě po 100 000 hodinách.
Mým rodičům v době jejich ohrožení na životě se pan předseda soudu osobně (důvěrně) omlouval za protiprávnosti vůči pronásledovaným zemědělcům a soudci jim opakovaně a potajmu poskytovali právní rady. Tito čestní lidé vychovaní prvorepublikovou demokracií se cítili za Stalina velmi poníženi tím, že z donucení musí postihovat nevinné. Nedostalo se mým rodičům „cti“, aby na ně někdo řval jako známý prokurátor Urválek.
To se stalo až mně v polovině devadesátých let. Nechápal jsem, byl jsem šokován. Pak jsem byl poučen. Neznal jsem místní poměry, byl jsem před čtyřiceti lety deportován. Nejedná se přece o soudkyni, v taláru je osoba, která zavile dělá advokáta silám spojeným s dobou minulou i v jiných kauzách.
Po řadě dalších let jsem byl účelově před soudem za jedno z křivých obvinění, tedy za věc, která se nestala. Snaha soudu přesto mě odsoudit byla dojemná. Uvedení všech příkladů manipulace by zabralo příliš místa. Podivil jsem se například, že nebyli přizváni svědci navržení obhajobou. S patřičným opovržením mou lidskou nicotou se mi dostalo ujištění, že to nejsem já ani můj advokát, kdo o tom rozhodne, ale majestát osoby v taláru. V rozporu s mými právy známými v celém civilizovaném světě. Kupodivu však by uplatnění těchto mých práv mohlo narušit hladkost průběhu vykonstruovaného procesu.
JUDr. Hulík nedávno s vtipem jemu vlastním pobavil čtenáře, když citoval z knihy Angličana Artura Blocha s podtitulem „překrucování zákonů a jiné kličky a háčky“ Grossovo pravidlo pro advokáty: „Pokud se vám nepodařilo sehnat průkazná fakta, odvolávejte se na zákon; pokud váš případ neobstojí před zákonem, odvolávejte se na fakta; a pokud máte případ, při kterém vám nepomohou ani fakta, ani zákon, trvejte na vysoké záloze.“
Jenže tímto pravidlem pro pobavení se v mém výše uvedeném případě neřídil advokát, ale soudce. A už vůbec ne pro pobavení. A sekundoval mu v tom státní zástupce. Asi Grossovo pravidlo četl, zapsal jsem si začátek jeho řeči, kterou potvrdil, že ví o neexistenci činu, za který mě přesto chce potrestat : „Tady nejde o fakta, ale o právní posouzení.“ Jako by opsal Grossovo pravidlo : „Pokud se vám nepodařilo sehnat průkazná fakta, odvolávejte se na zákon.“
Můj tchán i můj otec byli v komunistických koncentrácích jako političtí vězni a oba se vrátili předčasně v rámci amnestií po smrti dvou prezidentů.
To dva naši pánové prezidenti těšící se dobrému zdraví neumožnili vyhovět žádostem o milost podaným v můj prospěch, a poskytli tak prospěch pachatelům trestné činnosti.
První předal žádost ministru spravedlnosti. Ten nevyhověl a později jako člen senátu Nejvyššího soudu také rozhodl ve prospěch pachatelů trestné činnosti proti mně. Všimněte si – ministr, politik, později soudce. Možné jen v Kocourkově. A to jej druhý pan prezident vehementně prosazoval do pozice místopředsedy Nejvyššího soudu. I v Kocourkově nemožné.
Druhou žádost o milost poukazující na účelovost, neobjektivitu a zločin páchaný ve spolčení po odmítnutí zaslal pan prezident Klaus – kam myslíte – pachatelům terorizujícím mě už deset let. Našel jsem to ve spise vedeném na mně. Sprosté, zákeřné, život ohrožující. Stejně malé, jako prezidentovo mnohaleté infantilní bránění jmenovat justičního čekatele Langra soudcem. Do očí bijící zoufalá snaha nebýt nemužem. Zbytečná, silikon nezatajíš.
Přišel jsem k odvolacímu soudu s patnáct let nedořešeným nesporným restitučním požadavkem opřeným o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, který převzal náš Ústavní soud. Byl jsem odmítnut s poukazem na to, že rozsudky ESLP nejsou zrovna něčím, co by bylo ve středu zájmu senátu, a měl bych si uvědomit, že české restituce byly jedny z nejvelkorysejších. Třeba vás to nenadzvedne, ale mě přece jen trochu vadí, že slyším slova, která měla být vyřčena naposledy v době Husákovy normalizace.
V účelovém konkurzu na majetek mé firmy se v rámci trestné činnosti ve spolčení vyskytuje na základě falešné pohledávky zástupce konkurzních věřitelů, který před začátkem konkurzu dlužil mé firmě dvojnásobek, než činila tato falešná pohledávka.. Několik soudců a odvolacích senátů vehementně tento stav brání už sedm let. Největší dlužník zastupuje věřitele. Přesto, že na notoriety není třeba hledat precedenty. Opravdu, dokonce ani v „opičích procesech“ se netvrdí, že po noci nastane noc.
Myslíte, že jsem nespravedlivý? Že jsem zbytečně pesimistický? Nebo nějaký morous? Ale vůbec ne. Fakta jsou fakta. A moji trvale dobrou náladu vám potvrdí lidé, s kterými žiju, s kterými pracuju, a další, které kontaktuju právě proto, že mám lidi moc rád.
Soudce považuji za zcela klíčové pro demokracii a mám před nimi vysoký respekt. Zdůrazňuji, že před soudci. Například u Okresního soudu v Klatovech jsem zažil řadu soudců při bezpočtu sezení. Zkušení, jistí, pečliví při ověřování faktů, spravedliví.
Jako ti zmínění prvorepublikoví. A to je zázrak. Z celého mého pokusu o srovnání vyplývá nezpochybnitelný fakt. Padesátá léta byla plná hrůz z importované a vnucené totality. Nespravedlnosti nové doby jsou produktem osobního zájmu, osobní iniciativy z řady let komunismem přiživovaných komplexů. Podstata nového zla je zbabělejší, zákeřnější, opovrženíhodnější. Ke vší hrůze má hlubší kořeny. To si pod stromeček za čtrnáct dní nedáme.
Tristní. Musíme ale najít odvahu a bojovat, aby se mlha před námi trochu rozpustila a konečně jsme v ní zaregistrovali záda Kocourkovských. Pak už půjde všechno hladce. Budeme znát směr, budeme vědět, koho máme předběhnout. Po dalších dvaceti letech tápání a bloudění v kruhu. Tisíc světelných let od spravedlnosti.
Autor je ekonom