Od března 1998 vychází v Ostravě Magazín Vozka. Je to čtvrtletník určený lidem odsouzeným k tomu, aby trávili život na vozíčku. Vydává ho Ostravská organizace vozíčkářů. Magazín mající až osmdesát stran formátu A4 je distribuován do všech krajů Česka. Jeho vydávání dotuje státní správa, místní samosprávy, různé nadace a značná část nákladů je kryta také z čtenářského předplatného a z příjmů za reklamu na výrobky a služby pro vozíčkáře.

Něco, co bylo v totalitním systému nemyslitelné, protože tehdy u nás žádní vozíčkáři „nebyli“, zrovna tak jako jsme tenkrát mnohé zdravotně postižené ukrývali za zdmi nejrůznějších ústavů. Prostě překáželi v radostném budování socialismu.

Ovšem změna režimu zdaleka neznamená, že je dobojováno. Ve třetím letošním čísle tohoto magazínu je v jeho úvodu zveřejněn následující krátký článeček, nazvaný „Jak zdravý rozum zvítězil nad úředním šimlem“. Jeho text je tento:

„Obec Pustá Polom, má kolem sebe krásnou přírodu, najdete tady několik cyklotras, což láká k výletům vhodným i pro vozíčkáře,“ píše v článku vozíčkář Pavel Carbol.

„Dlouho jsme se v naší obci potýkali s problémem nevyhovujícího autobusového stanoviště pro nás vozíčkáře, byť přes obec jezdí dostatek nízkopodlažních spojů. Příjezd a vystupování takový problém nebyl, ale odjezd ano.“

Pavel Carbol proto dva roky na problém upozorňoval bývalého starostu a zastupitelstvo. Vedení obce však záležitost odmítlo s poukazem na nedostatek peněz a nutnost složitého povolovacího řízení. „Přitom by stačilo seříznout obrubník a provést krátký chodník zešikma,“ posteskl si Pavel Carbol. Na další jeho dotazy obec nereagovala.

Nezbývalo mu nic jiného než počkat, jak dopadnou příští obecní volby. Poté osobně předal návrh na úpravu nástupiště novému starostovi. A za krátkou dobu bylo nástupiště upravené. Obec Pustá Polom má nyní autobusové stanoviště s bezbariérovým přístupem na nástupiště. Zdravý rozum zvítězil.

Poučení? I jedinec může prosadit potřebnou věc, narazí-li na empatický protějšek...

Tolik tedy ve svém úvodu letošní třetí číslo Magazínu Vozka. Teď si představte, jak by to mohlo v naší zemi vypadat, kdybychom v krajích i na úrovni přímo celostátní naráželi na samé empatické protějšky. Úplně se bojím to celé domyslet. Přitom by se dalo říci, že na tom není nic složitého. Prostě by stačilo, kdybychom takové empatické protějšky silou našich hlasů voličských dostávali do postů zastupitelů všech stupňů. Proč tak nečiníme, bude zřejmě otázkou pro badatele a historiky století příštích. Otázkou je, zda to budou vůbec schopni pochopit, natož analyzovat.