18.10.2021 | Svátek má Lukáš


SPOLEČNOST: Tenký led jakýchkoli dotací, ale...

23.8.2016

Je mi naprosto jasné, že téma dotací, zejména dotací evropských, funguje na mnohé jako červený hadr v místě, kterému říkáme plaza de toros. Píši tento text v duchu již dlouho a zaslouží si tedy, aby byl napsán i fyzicky. I když, jak jsem předeslal, si o dost koleduji. Leč budiž.

Před závorku bych chtěl vytknout nesmyslnost tvrzení, že jakékoli dotace jsou většinou korupční. Je to lež jako věž, kterou používají především (možná i skrytí) korupčníci. Dotace jsou většinou sumy peněz, které samy o sobě za nic nemohou. Korupčními se stávají teprve v rukách korupčníků. Obávám se, že by jakýkoli obviněný ze zpronevěry dotačních fondů (lepší by bylo, kdybychom používali slovo krádež) těžko uspěl s obhajobou, že „ty peníze ukradl, protože byly korupční a samy mu skočily do kapsy“.

Uznáváte tak snad nesmyslnost oné páně Klausovy teorie o korupčním charakteru dotací. Je tedy úplně jedno, půjdou-li dotace z Bruselu nebo z Norska či ze Strakovky. Ve svém počátku zrodu jsou jako nevinné panny.

Pochopitelně, že jisté nahromadění peněz bez potřebné kontroly jejich pohybu nás svádí k tomu, abychom si z nich něco šlohli. Jsou však viníkem ty peníze, nebo náš charakter?

Jiná věc je, když uvedeme, že dotace svým způsobem ke korupčnímu prostředí nahrávají. Jak kdy a jak kde. Dostanou-li se dotační peníze mezi zloduchy, stanou se korupčními a jsou rozkradeny. Kdybyste je svěřili našim babičkám, vyúčtovaly by nám je do posledního haléře. Takže opět peníze samy o sobě za nic nemohou.

Nu a nyní přejděme k dotacím evropským, na něž bylo již tolik nakydáno, že jim nemůžeme ublížit, natož je ospravedlnit. Z obou stran je to nemyslitelné. Přesto mi dovolte mi pár slov na jejich obranu.

Fakt, že zdrojem evropských dotací jsou země, které do společné evropské kasy více dávají, než odebírají, je naprosto evidentní. Proč tak činí? Odpovídá to původní solidární filozofii evropského společenství. Pomoci jiným členským státům tam, kde jeho síly (a zejména finance) nestačí. To byl původní záměr (a stále je) evropských dotací.

Pomoci zaostalejším regionům, kterých má většina méně bohatých států poměrně dost. Velice pregnantně řečeno, evropské dotace v případě České republiky by měly směřovat především a výhradně na Bruntálsko, Jesenicko, Vítkovsko, Osoblažsko, Mostecko, Chomutovsko, Ústecko a do dalších problematických, většinou příhraničních oblastí. Nikoli tedy na Langrovo golfové hřiště u Olomouce nebo na Tučného projekt akvaparku v Bublavě, pro nějž zde dokonce nebyl ani zdroj vody. V té době, aby bylo jasno, šlo o prominentní poslance, avšak místo jejich jmen si můžeme dosadit desítky jmen jiných. Všeci kradli?

Pojďme ještě hodně zpátky. V době, kdy jsme teprve uvažovali o možném vstupu do EU, nám byl nabídnut program Phare. Tedy jako zemi, možnému budoucímu členu Evropského společenství. Nikdo tehdy nevěděl, zda se členy staneme, jakkoli jsme tento program přijali oficiálně v roce 1997. V dohodě o přijetí tohoto programu se mimo jiné píše, že Phare by mělo zvýšit absorpční kapacitu země tak, aby po vstupu do EU byla v maximální míře schopna využít prostředky fondů EU.“ Z čehož plyne, že jsme měli být posazeni do jakéhosi inkubátoru, abychom se naučili, jak s dotacemi zacházet. Jenže ouha. Tohle jsme již dávno „uměli“. Jestli se v Česku nejvíce a dokonale kradlo, tak to bylo v období tzv. normalizace v letech 1969-1989. Znáte to, kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Byli jsme tedy na vstup do EU dokonale připraveni. O čemž Brusel neměl ani ponětí.

Typickým příkladem z té doby je budování cyklostezek. Všichni víme, co to cyklostezky jsou. V programu Phare byly například miliony eur na cyklostezky. Pochopitelně. Protože vybudovat je vedle stávajících silnic je někdy velice obtížné a nákladné. Ovšem najednou jsme byli první. V uvedeném období jsme vybudovali nejvíce cyklostezek ze všech zemí Evropské unie. Jak se to mohlo stát? Inu známým čecháčkovským. Řada obcí „vybudovala“ cyklostezky tím, že stávající silnice druhé a třetí třídy mezi zajímavými lokalitami prohlásila za cyklostezky, označila je cedulkami (čím více, tím lépe), vydala k nim mapky a zorganizovala pompézní jejich otevření. Vydělali na tom především výrobci kladívek, hřebíků a map a dodavatelé občerstvení při jejich otevírání. A pozor - již tehdy také budoucí manažéři evropských projektů. Ta tehdy vznikající parazitující vrstva na projektech začala o sobě již dávat vědět.

V Bruselu ovšem byli nadšeni našimi iniciativami. Nenapadlo je, že bychom cyklostezky vydávali za cyklotrasy. A tak je to se vším až do dnešních dnů.

A pak přišla doba snů. Rokem 2004 jsme se stali členy EU. Nevím, jestli to popíši správně, ale byl jsem všemu tehdy hodně blízko, ovšem nikoli na rozhodovací platformě, takže o tom něco vím. Začali jsme dostávat fondy z EU přímo.

Podle mého názoru všechno začalo tím, že se státním úředníkům zdálo „nenormální“, aby se tolik prostředků dostávalo do regionů, jakkoli potřebných. A tak si vymysleli systém – agenturu, která přijetí dotací připraví, asi za 10-15 % jejich objemu, a také agenturu, která vše vyhodnotí (zase za stejných podmínek, někdy i více než 15 %). A tak se stalo, že prostředky na evropské projekty byly předem sníženy o zisk agentur v minimální výši 30 % jejich objemu. Úředníci častokrát pracovali na smlouvu v těchto agenturách.

Dnes je situace ještě horší. A najednou začaly vznikat nejen soukromé agentury, které se musely umět uplatnit na trhu, ale státní orgány (to jsou všechna ta nejrůznější „centra“ při krajských úřadech a ministerstvech), až nakonec došlo k „dokonalému“ propojení obojího. Však se také o některých z nich dozvídáme bohužel spíše z informací o činnosti orgánů činných v trestním řízení.

Jenom jeden příklad z praxe: V jisté době jsme jako nezisková organizace připravili mezinárodní projekt, který mohl přinést prostředky velice zanedbané obci v pohraničí. Ta měla nejen unikátní historii, ale také velice unikátní historické stavební zázemí. Jednou z podmínek projektu bylo, že se musí dotýkat dvou oblastí, kterým se tehdy říkalo NUTS. Což jsme splňovali, protože jednou z příloh projektu bylo vyjádření hejtmana ze sousedního kraje (jiného NUTS), který projekt nadšeně vítal a ve svém vyjádření jednoznačně podpořil. K našemu údivu nám Ministerstvo pro místní rozvoj napsalo, že projekt nemohl postoupit dále, protože nesplňoval podmínku, když jeho dosah by měl zahrnovat dva kraje (dva NUTS). Protože v té době byl příslušným ministrem činitel z našeho města, nebyl problém se k němu ohlásit. Výsledkem všeho bylo předvolání úředníka a následné konstatování, že „úředník si potřebné skutečnosti nevšiml, tím pádem projekt vyřadil a že se s tím nedá nic dělat, protože výběr projektů je již uzavřen“. V tehdejší naší naivitě jsme pouze pokrčili rameny. Co se také dalo dělat. Dva týdny po této reklamaci jsme dostali dopis z úplně neznámé agentury z Českých Budějovic, která měla dokonalé informace nejen o naší adrese, ale i o naší činnosti s tím, že o našem projektu věděli úplně všechno. Napsali nám doslova: „Pokud svěříte váš velice dobře koncipovaný projekt naší agentuře, zajistíme vám jeho přijetí a dotování na MMR s tím, že 20 % objemu takto získaných prostředků půjde na účet naší agentury.“ Tehdy jsem pochopil, že dotační politika tohoto státu se dostala do rukou mafie a myslím si to dodnes. Kde se v Budějicích o nás dozvěděli, to zde nechci ani rozvíjet.

Aby bylo jasno. V Bruselu se nerozhoduje o tom, kam půjde těchto deset tisíc eur, nebo tamtěch sto tisíc eur. To Brusel (zjednodušeně řečeno) nechává na našich orgánech. Předpokládá, že svou činností sledujeme politiku pomoci ekonomicky problematickým oblastem země. Konec konců nemůžeme chtít na úřednících v Bruselu, aby znali dokonale poměry našich regionů. To je naše odpovědnost.

Nu a tak se to všechno začalo nedobře rozmnožovat. Dnes zaměstnávají státní orgány desítky tisíc lidí, kteří takzvaně regulují projekty, tedy regionální programy. Jak, o tom si lze občas přečíst ve zprávách, které nám dobrou vizitku nedělají. Další stovky lidí jsou zaměstnány v soukromých agenturách, které se nabízejí starostům a dalším potenciálním možným příjemcům dotací. Proč? Systém zpracování projektů se po letech stal tak složitým a neprůhledným, že normální člověk se v něm nemůže orientovat. Svého času měla pouze metodická brožura MMR o metodice a potřebách zpracování ekonomiky projektů více než sto stran. To vše nahrává galimatyáši týkajícímu se dotací, za jehož viníka označujeme anonymní Brusel.

A hlavně, musejí tito noví vizionáři umět zdůvodnit všechny aspekty projektů, z nich vyplyne ono potřebné „vyrovnání ekonomicky zaostalých regionů“. Jako třeba ten Tučného akvapark v Bublavě. Jako by někdy akvapark pomohl rozvoji obce. Bohužel, opak je pravdou, čímž se nechci „Bruselu“ jakkoli zastávat. Svého času mi říkal jeden starosta ze Šluknovského výběžku, že když dělá příhraniční projekt s německou stranou, stačí mu na to asi pět tiskopisů. Když totéž činí se stranou polskou, potřebuje několik velice vydatných fasciklů. Není to divné?

Svého času získalo jisté občanské sdružení v Olomouci dotaci ve výši několika desítek milionů korun. Nic proti, občanská sdružení jsou obecně nutná a potřebná. Jenže tohle sdružení vzniklo tři týdny před obdržením dotace. Za to mohou v Bruselu?

Konec konců nemusíme chodit daleko. Historik Vondruška, jehož knih si velice vážím, se nedávno vyjádřil pro jistý web k několika aspektům „našeho bruselského nevolnictví“. O dotacích z EU se vyjádřil jako o jednom z desíti nereálných slibů, jimiž nás do EU v roce 2004 lákali. Pod číslem devět píše, že prý nám slibovali:

9. Brusel nám bude dávat peníze, abychom si vybudovali moderní infrastrukturu silnic, podniků a služeb. Systém evropských dotací je ona živná půda korupce, která dnes trápí veřejnou sféru v celé Evropě. Je to neuvěřitelný tunel, v němž mizí obrovské částky peněz a na který jsou přisáti rozmanití poradci, grantové agentury a podvodné firmy kamarádů politiků. To, že se někde něco málo podařilo, to jsou samozřejmě dobré zprávy, ale pokud spočítáte opravdové náklady na to všechno, pak už ty zprávy rozhodně tak dobré nejsou. A co se za dotace pořizuje? Kromě jiného se pořádají nekonečné rekvalifikace sociálně nepřizpůsobivých, kursy genderu a lidských práv, stavějí se cyklostezky (za cenu kosmodromů), do různých institucí se pořizuje předražené a většinou často zbytečné technické vybavení a stavějí se silnice, které se musí každé dva roky opravovat. A to nemluvím o soukromých golfových hřištích, luxusních penzionech a podobných „nezbytnostech“. Pokud bychom si o těchto penězích rozhodovali jen my sami, tvrdím, že všechno by vyšlo levněji a peníze by šly jen na to, co opravdu potřebujeme (pokud by o tom ovšem nerozhodovali současní politici, neboť každý jistě ví, kdo a kde má máslo na hlavě).

Mimo nepřesné konstrukce autor píše, že bychom si o dotacích uměli rozhodnou sami, což od počátku tak je. O tom, kam peníze přijdou, Brusel skutečně nerozhoduje. To je výhradně naše věc. To, že stavíme silnice, které se musí každé dva roky opravovat, je vina Bruselu? Ovšem pak autor v závěru píše, že by o dotacích neměli rozhodovat současní politici, takže se naskýtá otázka, kdo by měl o nich rozhodovat? Všelidové hlasování? To již v historii mnohokrát bylo.

Připusťme hypoteticky, že od 1. ledna 2017 nebudeme dostávat z Bruselu žádné dotace a žádné prostředky tam také nebudeme posílat. Je to nereálné, nešlo by to tak hned, ale připusťme, že by to mohlo fungovat takto, ke spokojenosti všech kritiků. Co by se stalo?

Vniveč by přišly všechny předvolební sliby kandidátů na hejtmany, krajské zastupitele a senátory, kteří mají příjem dotací ve svých programech jako formu správy věcí veřejných. Však si ty jejich programy přečtěte. Všichni počítají s dotacemi z EU. Do jednoho.

Nevěříte? Například nedávné prohlášení hejtmana Moravskoslezského kraje: Moravskoslezský kraj s automobilkou Tatra TRUCKS chce navázat na stávající úspěšnou expozici Technického muzea Kopřivnice v centru města, a nabídnout návštěvníkům další ucelenou prohlídku technických skvostů, včetně dosud nevystavených exponátů ve zbrusu novém prostoru. Muzeum automobilů slavné značky by se mohlo rozrůst do nového a především podstatně většího prostoru, přičemž původní muzeum v centru města Kopřivnice by zůstalo zachováno. Moravskoslezský kraj letos podal žádost o dotaci ve výši 123 milionů korun. Pokud budeme úspěšní, nové muzeum by mohlo být hotovo do dvou až tří let, upřesňuje hejtman Miroslav Novák s tím, že by evropské peníze pokryly 85 procent nákladů, zbytek by uhradil kraj ze svého rozpočtu.

A další katastrofa?

Rázem by byly v této zemi tisíce dalších nezaměstnaných, protože by nikdo nechtěl a nepotřeboval zpracovávat žádné projekty, nota bene, nepotřeboval by „vlivné“ zajištění jejich přijetí. Agentury by musely skončit. Krajské a ministerské organizace pro přijímání, realizaci a vyhodnocování projektů také. Přidružené organizace zajišťující servis, tisk programů, letáků, IT a jiné, by musely skončit také. O různých komisích a ušetřeném cestovném do Bruselu ani nemluvě.

Dovedete si představit ten náhlý chaos? Ty tisíce náhle nezaopatřených?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.