Demokracii mám rád, protože nabízí téměř nekonečné možnosti volby. Pamatuji dobu, kdy byl v masně v některých dnech k dostání jen bůček a ve volebních místnostech nenabízeli nic jiného než jednotnou kandidátní listinu Národní fronty.
Před každými volbami proto zažívám erupce nadšení. Podobně jako diabetik před výlohou obchodu s bruselskými pralinkami. Navíc mám stále na mysli starou a moudrou modlitbu připisovanou Reinholdu Niebuhrovi: "Father, give us courage to change what must be altered, serenity to accept what cannot be helped, and the insight to know the one from the other." Což se do češtiny překládá například takto: "Dej nám, Bože, tři dary: smělost, vyrovnanost, rozum. Smělost na to, abychom změnili věci, které se změnit dají. Vyrovnanost na to, abychom se dokázali smířit s tím, co změnit nelze. A rozum na to, abychom mezi těmi věcmi dokázali rozlišovat."
Kdy jindy bych měl uplatnit svou smělost, vyrovnanost a rozum, než při volbách do Evropského parlamentu?
Pečlivě proto studuji volební programy a profily kandidátů. Poslední dva večery jsem věnoval Janu Kellerovi a rád bych se o své poznatky podělil. Na Neviditelném psu mě – pravda – už předběhl Milan Šálek (zde). To ale nevadí. Jana Kellera není nikdy dost.
Prof. PhDr. Jan Keller, Csc., kandiduje do Evropského parlamentu na prvním místě kandidátky České strany sociálně demokratické. Nejrozsáhlejší sbírku jeho názorů jsem našel na webu nazvaném Vítejte na stránce Jana Kellera - ekologa, sociologa a publicisty. Což by teoreticky mohlo být něco jako osobní webová prezentace. Publikační činnost Jana Kellera je pestrá. Inspirativní. Lidově řečeno – bez újmy na duševní rovnováze se to všechno přečíst nedá.
Mohu nabídnout jen komentovanou koláž tří témat, která Janu Kellerovi i mně připadají zajímavá.
Auta
Auta působí na Jana Kellera jako hadr na býka. Vadí mu jako ekologovi, protože jejich uhlíková stopa je katastrofální, vadí mu jako sociologovi, protože dělají z lidí bestie, a vadí mu jako politikovi, protože živí globální korporace. Zaujala mě myšlenka, že čtyřkolé vehikly jsou prostředkem, který umožňuje masové zotročení jedinců, vkládaje jim současně do hlav pocit naprosté svobody:
"Velké množství osob, které je třeba ve stále komplexnější společnosti a při stále rozvinutější dělbě práce zvládnout, vyžaduje polovojenskou organizaci zvládání. Právě v této atmosféře se rodí a rozvíjí automobil, jenž je vydáván za nástroj ryzí a nefalšované individuální svobody... Automobil dodává řidiči velkolepý pocit svobody a volnosti. Tento pocit mu propůjčuje v situaci, kdy řidič je od světa izolován tunou plechu, umělé hmoty a skla. Za volantem sedí v embryonální poloze, svázán a fixován bezpečnostním pásem. Zároveň však, protože automobil citlivě reaguje na sebemenší jeho podnět, má řidič dojem, že rychlost a síla, která se vyvine, záleží jen na něm a je výsledkem jedině jeho vlastní vůle. Tato konstelace silně připomíná situaci, kterou psychologové diagnostikují jako sekundární narcismus a kterou považují za jednu z možných strategii úniku z reality... Svobodní řidiči jsou z technických důvodů omezováni na silnicích v mnohem vyšší míře, než jsou zvyklí z oblasti práce, podrobují se tomuto tlaku více či méně ochotně a nutná omezení vnímají jako daň odváděnou ze své volnosti. Právě ve jménu této volnosti se podřizují parapolicejní disciplíně."
Kdybych měl popsat svůj subjektivní dojem – poté, co jsem vytvořil uhlíkovou stopu odpovídající více než miliónu ujetých kilometrů a seděl za volantem desetitisíce hodin – dokázal bych najít jen jedinou přesnou definici automobilismu: Je to nuda. Jestli mě to kdysi bavilo, už desítky let mě to nebaví. Někdy se nudím tak strašně, že vůbec nevnímám, kudy jedu a musím si pustit Radiožurnál, abych se naštval a vrátil do bdělého stavu. Auto používám výlučně k tomu, abych se během dne dostal z bodu A do bodů B, C, D. A zpět do A. Přičemž bod A je Stráž pod Ralskem, bod B může být Brno, bod C Vsetín a bod D Karviná. V dobách, kdy nebyla auta, bych jezdil možná drožkou. Dnes bych teoreticky mohl jezdit na kole, ale nějaké daně bych z toho mohl platit pouze tehdy, kdybych dostával eurodotaci 9,48 eur na každý ujetý kilometr. Na kole při daných vzdálenostech nedokážu s potřebnou zátěží ujet v průměru více než 5,42 km/h, i když jsem vzhledem ke svému věku v relativně dobré kondici.
Přísahám rovněž, že jsem se za volantem nikdy ani přibližně nedostal do embryonální polohy. Tuna plechu, umělé hmoty a skla mně také nikdy nedodala velkolepý pocit svobody a volnosti. Již po několika minutách poslechu Radiožurnálu si totiž dokážu poměrně přesně vybavit, co se s tunou plechu, umělé hmoty a skla stane, postaví-li se jí do cesty borovice.
Nezaměstnanost
Zatímco Kellerovu nevraživost vůči autům nesdílím, jeho představy o konečném řešení nezaměstnanosti se mi velmi líbí. Posuďte sami:
"V souvislosti s úvahami o významu občanské společnosti se hodně diskutuje o tom, zda by nebylo možné oddělit pravidelný příjem od klasického pracovního výkonu a začít platit také nejrůznější veřejně prospěšné občanské aktivity... Jiní navrhují proplácet měsíčně základní občanský příjem, na který má člověk nárok již z toho titulu, že se mu podařilo narodit se jako občan vyspělé země. Po technické stránce by mohly nejbohatší země tímto způsobem své občany vydržovat podobně, jako to činil Řím na samém vrcholu své slávy. V záplavě podobně nákladných řešení zní poměrně střízlivě návrh předního německého sociologa Klause Offe, autora knihy o transformaci postkomunistických zemí s příhodným názvem "Tunel na konci světla". Offe navrhuje, aby si každý občan mohl během svého aktivního života vyzvedávat podle své vlastní úvahy mimořádně dlouhou mnohaměsíční či víceletou dovolenou, aniž by mu tím zaniklo právo vrátit se po jejím ukončení opět do téhož zaměstnání... Celkově by během svého aktivního života mohl toto volno čerpat řekněme po dobu deseti let. Tento čas by mohl využít třeba k rekvalifikaci, k osobnímu rozvoji, anebo k péči o rodinu, k cestování či podobně. Během své profesní kariéry by se tak člověk dobrovolně zřekl přibližně 20.000 pracovních hodin. Ty by mohl za plnou mzdu odpracovat někdo jiný. Lidé by se tak společně poskládali na práci pro ty, kteří by jinak práci hledali čím dál obtížněji."
Vzhledem k tomu, že mi je pětapadesát a představa jízdy na kole ze Stráže pod Ralskem do Karviné se mi ani při zaručené eurodotaci 9,48 €/km moc nezamlouvá, svých přibližně 20 000 následujících pracovních hodin bych se zřekl velmi rád. Vidím to tak, že bych získaný čas využil nikoliv k neplodnému cestování, ale k veřejně plodné a prospěšné aktivitě. S cílem vyřešit nízkou populační reprodukci v členských zemích EU jsem rozhodnut založit a metodicky vést iniciativu, která by se mohla jmenovat Společně za vyšší hemživost spermií. Zatím nemohu zacházet do detailů, aby mě o ten nápad nikdo nepřipravil. Prozradím jenom, že když jsem se posledně vracel ze Vsetína, dokázal jsem dát programově dohromady nejméně dvacet naprosto skvělých mezinárodních workshopů na dané téma.
Radioaktivita
K radioaktivitě má Jan Keller zjevně podobný vztah jako k autům. Musím přiznat, že zprvu jsem jeho dedukce nechápal:
"V úvodním článku prvního letošního čísla časopisu The Ecologist se Zac Goldsmith zamýšlí nad zarážející nezodpovědností, kterou nalezneme stále častěji ve vědeckých projektech i v aktech zákonodárců. Jako jeden z mnoha příkladů uvádí snahu uzákonit možnost "zřeďování" nukleárních odpadů jejich přimícháváním do nových výrobků. Takový zákon by umožnil, abychom napříště používali například mírně radioaktivní dopisní papír, psali na něj mírně radioaktivními propisovačkami, balili zboží do mírně radioaktivních obalů, či uháněli v mírně radioaktivních autech po slabě radioaktivních dálnicích... Radioaktivní látky, toxické chemikálie i těžké kovy se mají stát součástí naší stravy. V malých, vědecky odměřených a úředně potvrzených dávkách nemají škodit v jakémkoliv množství."
Že by zákonodárci v některých svých aktech alespoň náznakem zamýšleli zřeďovat nukleární odpady do nových výrobků, o tom jsem opravdu nikde neslyšel. Dokonce ani na seminářích Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Teprve jedna nenápadná věta dále v textu mi poskytla jisté vodítko. Současně možná i příležitost Jana Kellera alespoň trochu poopravit.
Věta zní takto: "Pokud budou tyto firmy úspěšné, pak radioaktivní látky s poločasem rozpadu 1600 let již brzy vytvoří podloží nově budovaných autostrád."
Důležitý je časový údaj, tedy poločas rozpadu 1600 let. Tento poločas se evidentně vztahuje k přírodnímu izotopu radia s nukleonovým číslem 226. Údaj vede k hypotéze, že Zac Goldsmith z časopisu The Ecologist a Jan Keller pletou dohromady dva pojmy: nukleární odpad – tedy odpad z produkce jaderné energie – a látky s vyšším obsahem přírodních radionuklidů.
Je totiž pravda, že výsledky vědeckých projektů vedly zákonodárce v řadě zemí k nestydatému rozhodnutí: Produkty spalování přírodních materiálů s vyšším obsahem 226Ra je lepší použít jako podklad pro autostrády, než z nich stavět domy.
Největšími hříšníky jsou v této souvislosti bohužel Pán Bůh a Matka Příroda. Oba dva – ve své nekonečné moudrosti – již kdysi dávno přimíchali 226Ra nejen do dopisního papíru a do propisovaček, ale úplně do všeho, dokonce i do těla Jana Kellera. A i pravěký lovec, upekl-li si tuřín na ohni, se dle Kellerovy terminologie stal producentem nukleárního odpadu. Protože koncentrace 226Ra v popelu vzniklém ze spálených polen vzrostla v míře odpovídající poměru hmotnosti polen v přírodním stavu a hmotnosti popela, který po nich zůstal.
Doporučení, které by se z toho dalo vyvodit, by se Janu Kellerovi určitě líbilo: Nechcete-li vytvářet nukleární odpad, jezte svůj tuřín i nadále syrový.
Závěrečný souhrn
Krása demokracie spočívá v tom, že máte v každém okamžiku svého života spoustu různě šílených možností volby. Které byste rozhodně zvolit neměli.
Což asi platí i pro volby do Evropského parlamentu.
Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)