Obzvláště škarohlídské novoroční zamyšlení

Zase jedno silvestrovské běsnění máme za sebou. Bilance: 92 požárů, 317 výjezdů záchranné služby jenom v Praze. Kolik milionů nás tohle tradiční oslavování nového roku všechny stálo v celostátním měřítku z naší společné kasy, nedá se asi přesně vyčíslit. Plus desítky dalších milionů vypálených do vzduchu v rachejtlích. Peníze, které nám zoufale chybí jinde a kterými se nejspíš opět jen hlouběji zadlužíme. A důvod celého toho trestuhodně marnotratného třeštění? Na počitadle oběhů naší planety kolem Slunce se na posledním místě změnila číslice. Slunci je to jedno, s planetou to taky nedrclo, příroda - nebýt lidí - by si toho ani nevšimla, proti číslicím na plynoměru, vodoměru nebo elektroměru není letopočet ani zdaleka tak zajímavý a důležitý (ledaže nám připomíná naši smrtelnost), takže co je tu vlastně k oslavování? Nemáme na tom sebemenší zásluhu, země by se naprosto stejně točila i bez nás a kolem Slunce bude obíhat ještě dávno po tom, co tu už nebude nikdo, kdo by ty oběhy počítal.

Zdá se, že čím prázdnější a čím bezcílnější život vedeme, tím bujařeji a hlasitěji potřebujeme oslavovat, že tu stále ještě jsme, a přelom roku je k tomu skvělou záminkou. Narozeniny jsou záležitost individuální nebo nanejvýš rodinná, zato Silvestr a Nový rok jsou univerzální. Pořádně se odvázat a roztočit to a nepřipouštět si sebemenší odpovědnost za případné následky, to egoistické lidské nátuře náramně vyhovuje. Dokud jsme tu a dokážeme udělat pořádný rámus, musí se s námi počítat. Tak jen ať to bouchá a ať všichni vidí, že na to máme!

Vím, že optimisticky naladěným a k oslavování čehokoliv vždy ochotným čtenářům se z mého remcání proti „nevinné zábavě“ nejspíš vyrazí kopřivka. Zapšklí staří dědkové si sami v mládí užívali, a teď, když se sotva plouží a loupe je v zádech, budou nám kázat a kazit radost ze života! Inu, holenkové, pokud se toho vůbec dožijete, i vy se jednou budete sotva ploužit a bude vás loupat v zádech. I vy budete starostlivě sledovat čísla na vodoměru, plynoměru a elektroměru a počítat, jestli vyjdete s důchodem. A budete si přát, aby ten nový rok raději ještě chvilku počkal. Protože v mládí jste rozhazovali, místo abyste šetřili. Chtěli jste si užívat, nesvazovat si ruce víc než jedním dítětem, nanejvýš dvěma, a teď tu není, kdo by na všechny ty důchody vydělal. Imigranti z Asie a Afriky vás nevytrhnou – navrch k vašim problémům si s sebou přitáhnou ty svoje, se kterými si teprve nebudete vědět rady – například islám. Myslíte, že maluju čerta na zeď? Že to je pouhé škarohlídské sýčkování? Kdepak, už to začalo!

Když jsem o silvestrovské noci poslouchal ten kravál pod oknem, ze všech těch opileckých hlasů jsem zřetelně rozeznával východní přízvuk. Ruština nebo ukrajinština, prašť jako uhoď, Orient se dal na pochod do Evropy. Jezdívám občas linkou S20 společnosti České dráhy z Prahy do Čelákovic. Možná je to jen tím, že Češi jsou mlčenlivější, ne tak družní, ale nejčastěji tam slýchám opět ruštinu, jako za sovětské okupace. Za čtvrthodinu, kterou jsem strávil v čelákovické čekárně, si přišlo koupit lístek asi deset lidí a všichni mluvili rusky. Může tohle být náhoda? Nebo nás už potichu a nenápadně obsazuje Putinova pátá kolona, tentokrát v civilu? Sám sobě už začínám připadat trochu paranoidní...

Silvestrovské třeštění mi vždycky bylo cizí a odpuzovalo mě, letos se mi ale obzvlášť neodbytně vtírala vzpomínka na taneční kapelu vyhrávající na palubě Titaniku. Všichni byli přesvědčeni, že ta loď je nepotopitelná. Před sto lety si taky nikdo nepřipouštěl nadcházející katastrofu světové války, když byla právě za dveřmi. Rád bych, moc rád bych skončil něčím optimističtějším, ale po té noci bezuzdného a bezohledného veselí mě opět nenapadá nic než parafráze čapkovského zvolání: Vy blázni, přestaňte konečně strkat hlavu do písku!