Ano, po roce 1945 měli jsme „řízenou demokracii“, cosi, co se pokoušel za tak zvané druhé republiky zavést už Rudolf Beran, který to ovšem omezoval na strany dvě. Stranu národní jednoty a Stranu práce. Ten se do toho pustil pod nesmiřitelným tlakem výsledků Mnichova a se stále v Hitlerových službách pilně fungující německou menšinou i ve zbytku státu, jakož i desilusí rychlého a neblahého konce tak zvané republiky první. Chtěli jsme zpívat s anděli a nezbývá nám než výt s vlky, charakterizoval onu dobu Ferdinand Peroutka. Hitler Berana sic nechal ještě krátký čas fungovat jako předsedu vlády protektorátu po 15. březnu, ale pak ho pro jistotu dal zavřít. Jen pro zajímavost. Od mobilisace v září 1938 až do listopadu 1989 nám v republice (s výjimkou několika měsíců roku 1968) existovala tak zvaná předběžná censura. Prvá republika znala censuru následnou, což se vyznačovalo bílými místy v novinách, namísto článků zabavených. Předběžná censura je odstranila, závadné články musila redakce nahrazovat nezávadnými. Dodejme v souvislosti s výtkami nad prý přílišnou svobodou tisku, jaké se nám dostává v současnosti.
Ale zpět k obecnostem. V roce 1945 dal Berana pro jistotu zavřít president Beneš, spolu s Janem Syrovým. Tížen k řízené demokracii tlakem už nikoli z Berlína, ale z Moskvy. Jedním ze zločinů, za něž byli odsouzeni, bylo i to, že roku 1939 nebránili, co jim po Mnichovu ze státu ponecháno a co se (na rozdíl od roku 1938) opravdu už nijak bránit nedalo. Syrovému se podařilo být roku 1960 rovněž podmíněně propuštěn (bylo mu 72). Beran ve vězení roku 1954 nepřežil rozkaz jednoho z převychovávatelů vykonávat dřepy (bylo mu 67) a jest pohřben kdesi v ladách okolo Leopoldova.
V návratu do roku 1946 podotýkám, že za ten slogan bylo dítko v rámci rodiny trestáno. Byl shledáván nepatřičným, snad vzhledem k tomu, že jsme v rodině měli ve svazku vzdáleném jistého Hampla (kdysi sociální demokrat, za druhé republiky pak předsedajícího zmíněné Straně práce, jemuž se podařilo zemřít v nacistickém koncentráku). Ona ČSSD, na kandidátce tehdejší číslo 3, ostatně neměla ještě ani své Lánské, Zgarby, Krause, Kavany a dlouhou, ba předlouhou řadu dalších. Věru řadu delší a sekyru do našeho peníze zatínající hlouběji, než obdobná sbírka vykuků v řadách zástupců svrchovaného lidu a občanů zákonodárců stran jiných doby dnešní.
Hampl byl ostatně původně opravdu dělník; tak jako pokud vím všechny osobnosti tehdejších stran, byly původně cosi jiného než vedoucí osobnosti. Na rozdíl od časů našich, kdy se předsedou partaje stává strojvůdce, leč nikdy lokomotivu neuřídivší, ale jakýmsi zázračným a tudíž i utajeným řádem věcí našich schopný uřídit stát.
Nynčko nalézá se občan tedy před problémem, koho si vybrat. Kdo mu slibuje vytáhnout káru naši z bláta obecného marasmu provázející demokracii „neřízenou“. Desiluse svrchovaného lidu nad vládou věcí našich (jež se nám, jak ohlášeno v listopadu 1989 údajně navrátila, tentokrát nejen bez nutnosti dát kohokoli zavřít, ale třikrát žel, zejména i bez výroku o vině kohokoli za cokoli) upínají se, jak zdá se, ku straně luhů zelených. Což mi nejvíc připomíná možnost právě jen tak zvaně opět sežrat hada. Rozplizlost všeliká, právě jen na zklamání občana stavějící zde nalézána. Zde, aniž u jiné strany z těch jejichž programu jsem věnoval pozornost, nenalézám totiž ony základní změny jež by vést mohly ku přímé potěše občanstva. Například volbu policejních náčelníků, která by mohla přivodit posun k funkční službě tohoto spolku. Náčelník občanům a nikoli nadřízenému byrokratu odpovědný, totiž bude dbát na to, aby spokojenost občanů vyjádřila se jeho zvolením i příště. Dtto přímá volba občanů soudců a státních zástupců, u soudců potom jejich doživotní neodvolatelnost až po určitých létech soudní praxe, což by na mou věru i osobně poznanou byrokratickou zpupnost a pýchu nedotknutelnosti, bez ohledu na výkon profesionali, z těchto řad pomohlo odstranit.
Na mou věru nenalézám rovněž nikde ani zmínku o tom, jak ono živoucí peklo země naší, osobní neodpovědnosti kohokoli a za cokoli nastolit. Ačkoli právě od toho počíná způsob demokratických mravů zcela zásadně. Jenže ten počíná už od toho, že zdroj svrchované moci, lid, vezme věci tyto do svých rukou například tím, že půjde k volbám a hlasem svým béře na sebe i risiko rozhodnutí.
Lid, mohu-li soudit u lidu navštěvující hostince kam občas docházím, však je k ochotě podstoupit podobné risiko vzdálen. Nelze se mu příliš divit. Náš volební systém (i skrze ty policejní náčelníky a soudce atd.) mu nedává přílišné záruky, že bude vůlí rozhodující. Takže z toho co se nám nabízí vezměme za vděk těmi tuto změnu slibující.
Je to málo? Je to přinejmenším něco. Na rozdíl od rozmanitých slibů připomínajících nanejvýše slova obchodníka s ojetými automobily, který se nám snaží vnutit jakousi rachotinu, neb jedině on přece prodává ty nejlepší z rachotin. Nejsme však v nejistotách Druhé republiky, aniž v tom, co komunisté správně nazývali přechodné údobí a co jsme prožívali po roce 1945.
[1] Dokonce řekla v jedné straně. V květnu roku 1945 totiž existovala idea spojení všech socialistických stran v jedinou, což mělo rozmělnit KSČ. Jenže ta, řízena z Moskvy, pochopitelně na tuto hru nepřistoupila.