Česká společnost si vytvořila osmičkové mystérium osudových společenských otřesů navozující až pocit národního protivenství ve stylu voodoo: 1938 Mnichov, 1948 Únor, 1968 Srpen, 1988 Palachův týden, 2008 volba antievropského prezidenta. Jenže události letošního roku připomínají, že neméně „otřesné“ a paměti hodné jsou i roky následující, tedy devítkové. Teprve ty často vyjevují pravou povahu toho, co se státomoudře stalo roku předešlého:

1939 rozpad Československa, okupace protektorátu Čechy a Morava, 1949 první komunistická justiční vražda (generál H. Píka) a zahájení kolektivizace zemědělství, 1969 faktické zahájení normalizace, 1989 Listopad, 2009 politická krize kompromitující české předsednictví v EU a znamenající kdovíco ještě přelomové ve zbývajících devíti měsících.

Právě v evropském kontextu bychom si proto možná letos měli připomenout i pozapomenuté další „devítkové“ výročí:

Jestli se nepletu, v době prvního zasedání nově zvoleného Evropského parlamentu to bude letos „skoro navlas přesně“ 130 let od prvního vystoupení českých (liberálních) poslanců se státoprávním ohrazením při zahájení nového období habsburské Říšské rady 7. 10. 1879. Podstatou ohrazení byl nesouhlas se státoprávním postavením českých zemí v rámci monarchie při současném vyjádření akceptace stávajících politických poměrů.

Chtělo by se říci, kéž by se naši euroskeptici touto nedestruktivní tradicí alespoň pro nejbližší období lámání geopolitického chleba inspirovati ráčili a po vylití melancholie ze svých srdcí pomocí obdobného ohrazení aby evropskou integraci destruktivně netorpedovali, nýbrž konstruktivně řešili.

Měli by tak činit v duchu parafráze Františka Palackého: „Kdyby nebylo Evropské unie, museli bychom si ji v nejvlastnějším zájmu vytvořit.“

S tématem souvisí, s půvabem nechtěného, i jiné historické výročí: Státodestruktivní odstřel středopravé vlády uprostřed jejího předsednictví v Radě Evropské unie 1. 4. 2009, organizovaný Českou stranou sociálně demokratickou, se odehrál „skoro navlas přesně“ ve výroční den protistátoprávního prohlášení, kterým vstoupili do habsburské Říšské rady naši sociální demokraté dne 30. 3. 1897. Tedy na rok a den nekulaté 112. výročí.

Toto protistátoprávní prohlášení se distancovalo od státního práva jako cíle národního usilování, za nějž nově prohlásilo internacionálně dosažený socialismus.

Staří latiníci by nejspíše pokrčili rameny: „nihil novi sub sole“ neboli nic nového pod sluncem. Avšak nejenže, jak známo, nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, neboť obdobné počiny se odehrávají ve zcela odlišném kontextu. Hrozí i nová kvalita uklohněná ze starých zdrojů:

Výsledkem kombinace státoprávního ohrazování, modernizované strategie „aktivního příčení se“ a protistátoprávního prahnutí po obecném socialismu může lehce být budování reálného socialismu mimo (západo)evropskou integraci.

Tragikomické je, že i toto „dialekticky souhlasné“ naplnění cílů zdánlivě zcela protichůdných politických sil, by jimi mohlo být oposmluvně prožíváno a prezentováno jako úspěch – všichni vlastně dosáhli toho, oč usilovali. Šlo by o bizarně deformovanou „win-win“ strategii, o formu řešení konfliktu, při níž každá ze stran vítězí, obě umírněně dosahují svého cíle.

Měli bychom tak dva spokojené politické vítěze, státoprávnost i socialismus. Byli bychom „venku z Unie“ i na cestě k světlým zítřkům a ovšem také (zase jednou, alespoň dočasně) historicky v čudu.