Napadlo mne to při čtení článku Srpen 2018: Zlaté výročí od mého dlouholetého internetového kamaráda Jirky (George) Švehly, toho času plus/mínus 50 let v Austrálii.

Není to nic divného, že není s mnoha věcmi spokojen. To já jsem občas taky, když vlezu do „samoobsluhy“. Jak dodnes v duchu říkám všem super – a hypermarketům, které zda za posledních 30 let vyrostly a v kterých se dá vzhledem k velikosti lehce zabloudit.

Také já jsem, jako Jiří, poněkud stále zmaten. A to nemám v hlavě těch padesát let, co tady on není. Také já si tak nějak představuji, že „nejsprávnější cena“ by byla čtvrtka másla za 8 korun a jedno pivo v hospodě za 1,70 Kč. A taky občas koukám jako blázen, kam že se ztratily ty „pořádné české firmy“, co si pamatuji z mládí. A nejen já, ale i mnoho českých krajanů, jak píše Jiří:

... obvykle ve svých nostalgických a zidealizovaných vzpomínkách často zapomínají, že to, co před padesáti lety opustili, už dávno neexistuje, ba i krajina se mnohde změnila a lidé a společnost už myslí a chová se úplně jinak.

Což se ovšem stalo i Jiřímu v mnoha pasážích jeho úvahy. A protože jeho článek četlo plno čtenářů NP, a to včetně jeho emigračních kamarádů, nedá mi, abych něco nedodal.

V prvé řadě považuji naše emigranty z roku 1968 za mimořádně úspěšnou skupinu ze všech možných skupin emigrantů v celém dvacátém století. Jak je znám, oni sami sebe také považují za jistou „elitu“ českého národa. Neboť, jak hlásají, odmítli trpět pod bolševikem. A měli odvahu praštit dveřmi a vydat se do neznámého světa. Jsou jednou z mála emigračních skupin, která ve většině uspěla už v první generaci v cizí zemi. Většina běžných imigrantů v první generaci skončí nejméně o jeden společenský stupínek níž, než na jakém stáli doma. Nikoli ale naši emigranti z roku 1968. Mají být na co pyšní

Měli by se ovšem přestat se trápit tím, že to nakonec vše dopadlo jinak. Vždy si v duchu mysleli, že i kdyby na tom Západě osobně nijak moc neuspěli, stejně by měli barevné televize. A dovolené na Mallorce, na Floridě nebo na Kanárech. Anebo někde v Thajsku. Což ti srabi a „kolaboranti“, co zůstali doma a nenadřeli se tak, jako my tady ve svobodném světě, nikdy mít nebudou. Jenže oni najednou mají. To by každému přišlo trochu líto, ne?!

Ovšem neměli by zapomínat, že to bylo také díky mimořádné souhře náhod, která jim umožnila využít „historického dějinného okna“. Takového, jaké se otevře jen málokomu a často jen jednou za stovky let. V srpnu 1968 odcházeli do světa, který byl československému „Pražskému jaru“ obecně příznivě nakloněn. Vyspělé státy hledaly, pokud možno kvalifikované pracovníky a kvalitní nové obyvatele, kteroužto pohledávku naši emigranti plně uspokojovali. Byli gramotní v latinské abecedě, uměli matematiku, měli obecně dobré vzdělání, řemeslo nebo střední školu. Která byla často lepší než ve státě, kam utíkali.

Byli vzdělaní společensky i sociálně. Tedy uměli používat záchody, koupelny, věděli, že se při setkání lidi slušně zdraví, byli zvyklí se umývat a čistit si zuby… Kolik dnešních utečenců toulajících se po světě tohle umí? A navíc ctili zákony a zvyky. Takže schopnosti a taky výchova v tom jimi prokletém socialismu jim zajistila slušnou budoucnost.

No, ale jak sám Jiří říká, lidé a společnost už myslí jinak. A mluví a píší jinak. Jste-li kdokoli, ale čtete-li současné texty a posloucháte současné věty s pohledem nastaveným z doby před padesáti lety, nemůžete než dělat chybné závěry. A protože se celý život stýkám s našimi emigranty venku a s imigranty u nás, vím, jakou paseku to dokáže v hlavě nadělat.

Ukázka: U nás v novinách nebo na netu třeba nějaký idiot napíše, že Češi jsou hulváti, protože Vietnamcům tykají. A „venku“ tomu každý věří. Nesmysl! Vietnamcům se tykalo v době, kdy oni sami nic jiného, než tykat neuměli. Nejprve v továrnách v šedesátých letech a pak u stánků a v „čínských“ restauracích. Takhle už Vietnamci ale nemluví, jejich děti často vítězí v češtinářských soutěžích, studují výborně české školy a v létě chodí do firem na brigády jak každý jiný český student.

Poslední hysterickou aférou kolem Vietnamců bylo údajné odporné jednání a chování Čechů při tragédii na přírodním koupališti, jezeru Lhota. Zde se utopili dva mladí vietnamští chlapci. Reportáže bulvárního deníku Blesk a TV Prima barvitě líčily a přinášely rozhovory s „očitými svědky“. Jak zoufalé vietnamské matky s pláčem žádaly pomoc od netečného personálu koupaliště. Jak byly hrubě odmítány. Jak na ně byl personál sprostý. Jak se xenofobní a vůbec zlotřilí Češi válející se na pláži odmítali zajímat o hledání chlapců. Jak zaměstnankyně kanceláře byla hrubá na vietnamské matky a tykala jim. Atd. atd. Hlas z bulváru a internetu zněl: „Kdyby to nebyli Vietnamci, chovali by se (Češi) jinak.“

Internet byl plný zděšení diskutérů, kdekdo byl morálně rozhořčen, krajané, a dokonce jedni moji příbuzní dlouhodobě žijící v zahraničí, zděšeni, kam až pod vládou českého kapitalismu klesla morálka národa.

Až to nedalo redaktorce jinak k Čechům dosti kritického levicového týdeníku Respekt, Ivaně Svobodové. A vydala se po stopách událostí, jejichž líčení vypadalo tak dramaticky a pravdivě. No, ukázalo se, že to bylo jinak. Redaktorka Respektu v čísle 33/2018 napsala na toto téma článek „Někdo to tady říkal“. Protože zjistila, že oni „očití svědci“ při „výpovědích“ pro Blesk a TV Prima prostě a jednoduše buď lhali, anebo jejich výpovědi redakce zfalšovaly. Redakce Respektu ony „svědky“ znovu obešla. A zjistila, že mnozí takzvaní „očití svědci“ přiznali, že tisku nebo i na kameru vypovídali něco, co jen slyšeli. Ona to tady „nějaká paní“, případně „nějaký pán“ říkali. Tvrzení, že o pomoc policii a záchrance „volaly dvě dámy“ rozčilené „xenofobií obsluhy a lidí kolem“, se ukázala jako lež. První o záchranu a pomoc volala telefonicky obsluha koupaliště. Ukázalo se, že nikdo neslyšel, že by někdo z obsluhy Vietnamcům tykal. A ona pověstná žena, co se hrubě obořila na zděšené a šokované Vietnamky, byla jakási žena v plavkách. Až tedy budete zase někde číst o tom, jak se Češi nemyjí, jak nenávidí cizince a podobně, tak je to většinou jen ukázka výplodu tvůrců dnešní „žurnalistiky“, vyznavačů intelektuálně módní oikofobie. Houfně zde pěstované od roku 1989 „pražskou kavárnou“.

Takže dneska už se žádnému Vietnamci netyká, a pokud ano, tak je to nějaký buran, který tyká každému. Ostatně, jistá „světová“ obchodní korporace podnikající u nás se rozhodla, že u nich ve „světové firmě“ si budou všichni tykat. Jenže u nás se netyká! A tak následovala vlna výpovědí – a tihle progresivní zápaďáci nechápali proč! Vždyť jsme tam moderní a pokrokoví. U nás se totiž odjakživa ví, že daleko hůř se říká „vy vole“ než „ty vole“.

Stejně tak nechápou mnozí naši krajané, a to někdy i mladší občané doma, hlavně mladá generace, co to vlastně byla ta „normalizace“. V prvé řadě je nutno konstatovat, že to byla hnusná doba. Ale nebyla tak hnusná, jak se to z ní někteří snaží dělat. Doba normalizace byla sice dobou komunistické buzerace, ale nikoli stalinistické vražedné tyranie.

Na nějaký komunismus nikdo nevěřil. Až snad na Biľaka a jeho pár přátel. A ani se nikdo nesnažil lidi přesvědčit, že by tomu měli věřit. Stanovily se rituály jako věšení vlajek na Vítězný únor, v květnu a listopadu, povinnost být v ROH. Ale do prvomájového průvodu chodili jen ti, co to měli, abych ta řekl, „v popisu práce“. Jinak lidem režim toleroval běžné chování. Třeba chatařský nohejbalový turnaj se nahlásil „nahoru“ jako sportovní akce ke květnovému osvobození, mnohé organizace Svazarmu byly ve skutečnosti „šedými“ oddíly skautů, turistický oddíl Pionýra měl oblečení jako bývalý Junák. SSM kryla velkou část zajímavých činností. Třeba pro náš Klub Julese Verna tiskli na ormigu svazáci z VŠCHT náš poloilegální sci-fi časopis „Poutník“ atd. atd.

Vše ovšem jistě prokládané záměrnou buzerací, aby „lid nezapomněl“. Jako třeba akce: „Březen – měsíc bezpečnosti v dopravě“. Kdy na silnicích esenbáci řádili jak pominutí. Mě jednou na cestě Praha – Most – Karlovy Vary kontrolovali sedmkrát!

Na druhé straně, po tom, co byly po „západním vzoru“ zavedeny volné soboty a tolerovány chaty a kupování vesnických chalup (to režim v zásadě vítal, chalupáři pomáhali udržovat vzhled vesnic, zvláště v pohraničí) a začaly se hromadně vyrábět a dovážet osobní automobily, našinci mizeli v pátek odpoledne z města. A v neděli večer se vraceli. A o víkendech je stát nechával na pokoji. A mohli si, s přivřením očí Strany a vlády, v podnicích i něco na stavby chat nakrást.

Platila zásada, kterou mi řekl vyšetřovatel v Ruzyni v roce 1970. To, když jsem trval na tom, že si mohu myslet, co chci. „No, myslet si můžete, co chcete. Ale budete říkat to, co chceme my!“

No a v tom se normalizační komunismus silně lišil od dnes řádících aktivistů „liberální demokracie“. Ti lezou lidem do zaměstnání, do postelí i do rozkroku a požadují, aby si všichni mysleli a říkali to, co si myslí oni, „pokrokoví lidé“.

Hezky se prokecl před pár dny v rádiu nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, když požadoval, aby byly trestně stíhány s až nepodmíněnými tresty vězení všechny „závadné výroky“ v diskuzích na internetu. A aby bylo trestní stíhání a „odsouzení“ dotyčných verbálních zločinců mediálně využito. Už chápete, milí krajané, proč stále stoupá počet lidí, kteří považují dobu normalizace za svobodnější než dnes?

A na počest těch, co se po srpnu 1968 nedali, si poslechněte úžasnou skladbu složenou a zpívanou Michelem Kocábem a hranou Pražským výběrem.
Neboť:
Jsi Sebastián, hle mučedník pravdy, co stále ved’ svou.
To’s to dopracoval, žes opravoval bližní, kteří lžou!
Jó, lidi lžou, nic nenaděláš tu holt.
Kdo pravdě přál, ten krvácel, co svět světem stál.