Máme tu léto. Červenec. Občas letní slejvák, často vedro. Ale ani na to vedro není spolehnutí. A tak miliony lidí z horké Střední Evropy míří na dovolenou ne se ochladit, ale na jih do ještě větších veder.

Asi vedra člověku svědčí. Proto se lidé nejvíc množí v těch nejteplejších zemích světa. Ostatně zimou umře ročně na světě desetkrát víc lidí než vedrem.

V Praze máme Klementinum. Tam je meteorologická stanice, která registruje teplotní rekordy už 201 let. Kritici říkají, že dnes ji obklopuje teplotní ostrov milionového velkoměsta, takže poslední desítky let jsou zdejší plusové rekordy nadhodnoceny, prý asi o jedenapůl stupně. Ti skeptici si nedají pokoj, že. Koukněme se ale (bez ohledu na teplotní ostrov), z jakých dob pocházejí absolutní plusové rekordy k danému dni za prvních deset červencových dnů. Nejteplejší 1. červenec byl zde naměřen před sedmi lety. Druhý červenec před 121 lety, třetí před 74 lety, čtvrtý a pátý před 69 lety, šestý před 104 lety, sedmý zase před 69 lety, osmý před 181 lety, devátý dokonce před 198 lety a desátý červenec byl nejteplejší před 16 lety.

Ale pokud někomu paměť sahá jen k letošnímu lednu, ten může statečně udržovat paniku slovy, že tepleji ještě nikdy nebylo.

Co tu fakt ale nikdy nebylo, je snadnost nastolování témat pro veřejnou diskusi. Teď nejde o to, jak lidem vštípit do hlavy, co si mají o něčem myslet. Jde už o to, o čem si vůbec něco mají myslet. Cokoli. Říká se tomu agenda setting. Světem hýbe milion věcí. Každý den. Ale z nich se vybere pár takových, které vytvoří a vymezí komunikační prostor ne pouze pro média a politiky, ale pro kolegy na pracovištích, pro rodiny, pro kamarády v hospodě. Jsou to vlastně anekdoty. Nevypovídají nic o vývoji nějaké závažné světodějné události, ale o okrajových barvitých, fotogenických, zkratkovitých, symbolických a zcela nereprezentativních drobcích, detailech.

A kdože nám tahle témata nastoluje, vnucuje, podsouvá a tím zcela deformuje reálnou váhu dějů? Klasická otázka všech kovaných konspiračních teoretiků. Ale i bez nich lze odpovědět snadno: ten, kdo může. Ten, kdo má k tomu nástroje a motiv. Takže mnoho na první pohled zcela spontánně vzniklých a šířících se témat je výsledkem selekce. Povídáme si i v soukromí zdánlivě zcela svobodně. Ale kdosi zařídil, o čem si budeme povídat.

Přijel jsem v neděli z krásného víkendu v Kroměříži, a rovnou večer do živého vysílání televize. Prvních dvacet minut se plácalo o tom, že někdo někde na někoho prý pískal. Co k tomu říct? A proč k tomu vůbec něco říkat? Vždyť to zasáhlo celou zem, zvolala moderátorka. No, mně to teda nezasáhlo, odvětil jsem. Neměl jsem o tom páru. Nežiji ve vaší náhradní realitě.

Ale vlastně měla pravdu. Náhradní realita je pro některé tím nejvlastnějším prostředím života. Mnoho lidí, nejen mladých, se baví o tom, že někdo něco řekl, tamten na to reagoval, jiný se zasmál té reakci, další odsoudil to zasmání, a už se to mele. A lidi jak uhranutí na to koukají, čtou, rozhořčují se, fandí, odsuzují. Vlastně je úplně jedno, co si o věci myslí. Důležité je, že o jiných věcech si v tu chvíli nemyslí vůbec nic. Jiné věci jim totiž nebyly nastoleny do agendy.

Všechno tu už bylo. Vedra, zimy, sucha, deště, moudrosti i blbosti, oddané lásky i vypočítavosti. Ale náhradní realita, náhradní a okamžitě rozšířená nastolená témata, výměna vlastní zkušenosti za tu převzatou, to tu v takové kvalitě nikdy nebylo.

Takže o čem se dnes budeme hádat? A vybereme si to téma my?

psáno pro IVK