„Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem,“ říká v Saturninovi teta Kateřina. Vážně mě to čeká?

Když prohlížíte materiály cestovních kanceláří, narazíte na „speciální nabídku pro seniory“ označenou nemilosrdným symbolem 55+. I řekl jsem si před dvěma lety: „A safra, vážně už je to tady? Stáří?“ No, artróza a zlobivá ploténka by tomu nasvědčovaly. Mušle na veřejných záchodech najednou splachují nějak zbytečně brzy. Ale jsem už proto senior?

Skutečný věk babičky Boženy Němcové při příchodu na Staré Bělidlo prý byl 55 let. Že by cestovky odvozovaly věk seniorů od ní? Ostatně i údajné oslovení básníka Vrchlického v den jeho šedesátin slovy „velebný kmete“ svědčí o tom, že začátek stáří je věc velmi nejednoznačná.

Personalisté mají svůj pohled na věc: je mu/jí nad pětačtyřicet, věčně bude běhat po doktorech, je samý nemoderní stereotyp, co s takovým starým zaměstnancem?

Doktoři vám po padesátce začnou říkat: „No to víte, ve vašem věku už to má skoro každý.“

A důchodci kolem sedmdesátky? Ti lamentují: „Jéžiš, ten umřel tak mladý, vždyť mu bylo jen něco přes šedesát!“

Domnívám se, že začátek stáří, začátek seniorství, člověk nemá šanci zjistit. Ale jednoho dne se tak zamyslí, a řekne - „Hernajs, ono už to tu je! Nejmíň pět let!“ Tak si už vyhlížím, do jaké podoby bych tak mohl zestárnout. Já vím, že na to už existuje i chytrotelefonová aplikace, ale nechci platit za data vyplácaná na kraviny.

Jednou z možností zestárnutí by byl typ „seniorský pivní sportovec“. Pivní mozol, tetování, tričko Motörhead, po boku stejně vyhlížející žena téhož věku nebo stejně vyhlížející třicítka. „Ještě jezdím na kole, poslouchám Metallicu, ještě můžu, tak jaképak stáří?“ A svatební agentury i rozvodoví právníci mají žně.

Další je k mání „zasloužilý komunista/milicionář“. Pečlivě vyžehlené tesilky nebo naopak nové džíny z asijské tržnice, spokojený výraz obličeje, avšak pohled neúnavně pátrající po nepravostech současné doby.

A co typ „na mě už nezáleží“? Peníze štědře rozdává svým potomkům, kočičí konzervy jsou vlastně docela dobré a na sprchování je škoda vody. Balzacův Otec Goriot je bohužel nesmrtelný.

Typ čilý stařík, ten by se mi líbil. Má svoji partu na turistiku, své známé na výstavy a šachy, chodí na Univerzitu třetího věku. Jo, to bych bral. Tedy jestli se mi zlepší ta artróza a ploténka a vezmou mě mezi sebe.

Nedávno se někde vedly debaty, jestli člověk podává nejlepší výkony kolem čtyřicítky. Někteří umělci a většina sportovců jsou na vrcholu mezi dvaceti a třiceti a pak už jen žijí z podstaty. Mnozí lidé opravdu nejvíce dokážou mezi čtyřicítkou a padesátkou a pak pomaloučku uhasínají. Ale je tu i naděje: Pavel Bobek, Václav Neckář nebo Hana Hegerová celý život dělali kvalitní muziku, ale ty jejich poslední věci (u Neckáře snad prozatím poslední), to je kvalita umocněná zralostí. Psychiatr Plzák nebo psycholog Matějček, ti své nejlepší knížky napsali na sklonku života - měly kromě „up to date“ informační hodnoty i patřičný nadhled. Před časem jsem sledoval tři roky starý záznam koncertu Rolling Stones. Při koncertu pohoda, chvilku zvolnění, cigárko a pak zase naplno. Léta praxe způsobila, že plný výkon už nestojí moc sil. Spolupráce s mladšími, spousta vykonané práce za sebou, všeobecné uznání. Když to srovnám se seniorem, který je o rok mladší než Mick Jagger a momentálně sídlí na Pražském hradě...

Takže uvidíme. Hlavně aby si nás seniory někdo ještě chtěl poslechnout.