Písničkář Nohavica je angažovaný umělec. Vzpomeňme nejen jeho podíl na bourání totality, ale třeba i popěvek „Už zase bijou děti“ tepající policejní zásah na předloňském Czechteku. Dnes se sám stal obětí „angažované“ tvorby – tentokrát Jaroslava Hutky. Jemu vadí, že se Nohavica druhdy upsal komunistické Státní bezpečnosti a donášel jí na své kolegy a přátele, včetně Karla Kryla.
Samotný tento fakt by byl ohavný. Nemá se vraždit, krást, lhát, ani udávat. Jen se obávám, že Nohavicův příběh nám někdo schválně vypráví od prostředku.
Na počátku mohl být Nohavicův otec, který svého času pěl ódy na režim. Následovat mohla synova vzpoura, provázená skládáním a zpěvem protestsongů. Bez ohledu na to, že Nohavicovi stejně vždy šla lépe lyrika. Mladý talent se nejprve proslavil coby kvalitní a spořádaný textař (jeho nejznámější spolupracovnicí byla Marie Rottrová), později sám vylezl s kytarou na pódium – a všichni kolem ztichli. V úžasu. V úctě.
Zrodila se hvězda bez okázalosti, perla černé Ostravy (či přesněji Těšína). Jako student jsem se spolužáky hltal každý Nohavicův verš. Řadě lidí otevřel oči, spoustu jich nadchl pro ideu svobody. Nohavicovy koncerty připomínaly spiklenecké dýchánky, na něž se estébáci troufali vypravit toliko v nejpřísnějším utajení.
Státní moc prý snad Nohavicovi vyhrožovala stíháním za „pobuřování“. Možná si na něj došlápla i jinak. Kdo ví. Každopádně jí něco slíbil a s StB se scházel.
Je chyba, že Nohavica mlhu okolo své osoby nerozhání, nýbrž přidává. Pak se nelze divit, že se od něj kolegové písničkáři odtahují a že radikál Hutka zpívá o „udavači z Těšína“. Uznejme však, že minulost nás všech není černobílá. Pouze kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Velmi pochybuji, že nám historii prosvětlí jakýkoli ústav pro vyčištění paměti. Podobné instituce zpravidla bývají jen součástí ideologického a politického boje. Mnohem lepší by bylo vědět, že je státní správa zbavena někdejších příslušníků Státní bezpečnosti. Bohužel, ti leckdy asistovali (asistují?) novodobým politikům pravicovým i levicovým.
O co snadnější je vypořádání se s minulostí prostřednictvím štvanice na písničkáře, který nikdy nebyl hrdinou. V osmdesátých letech podlehl estébákům, nedávno zase protiparoubkovské hysterii. Kdysi donášel na Kryla, nyní si plácá po rameni s Topolánkem. No a co? Snižuje to nějak půvab jeho rýmů?
A vůbec. Nemáme nic důležitějšího na starosti? Cílený rozval zdravotnictví, školství uvržené do hladomorny, nekritické vzývání amerického radaru, ožebračování sociálně nejzranitelnějších skupin… Vést rádoby duchaplné polemiky o Nohavicovi je patrně jednodušší. Národ to aspoň zabaví a zapomene na vážnější kauzy. Chléb a hry, jako bychom to neznali už od starého Říma.
Estli je to s božskym Jarkem a problemama kolem jinač a ja pyskuju mimo, vysvjetlete mi to. Nemožu znať všecko. Bo su přece synek z Ostravska…
Psáno pro časopis Čas volby 12/07