Zaujal mě názor Václava Klause ml., který ho vedl k navržení zákona, jímž by zakázal mazat příspěvky na internetových sítích. Zaujal mě jednak tématem obecně, ale také proto, že jsme před několika dny s polskými přáteli diskutovali právě o tomto tématu. Což o to, viděla jsem na různých fórech spousty příspěvků, které bych s chutí smazala (a ještě bych s chutí plácla toho, kdo je tam dal), ale samozřejmě nic takového nedělám, dávno jsem si zvykla, že si zdaleka všichni nemyslí totéž co já – a pokládám to za nepochybnou přednost. Jaký by to byl svět, kde by si všichni mysleli totéž? Nebo dokonce kde by si všichni museli myslet totéž? Něco podobného jsme už přece zažili.

Nápad, že by za mazání příspěvků měl jít někdo do vězení, však pokládám za nesmyslný. Jsem rozhodně proti cenzuře – bylo by však docela dobré, kdybychom se předem domluvili na tom, co je cenzura, kde začíná a kde končí. Museli bychom si domluvit nějaká obecná pravidla nebo spíš bychom museli být schopni se na nich domluvit, a to, obávám se, nejsme.

V pomyslné veřejné debatě bychom se pravděpodobně shodli, že urážet někoho, kdo si myslí něco jiného než já, je neslušné a nepřispívá k tříbení názorů – leda snad v tom, že kdo tak jedná, je sprosťák. Když se ale podíváme na diskuse na sociálních sítích (nebo jen na diskuse pod články v internetových periodicích), zjistíme, že názor, na kterém bychom se možná shodli ve veřejné debatě, značné množství lidí prostě neuznává. Ty diskuse se vzájemnými urážkami (mnohdy vpravdě prezidentského kalibru) jen hemží.

Možná bychom se shodli i na tom, že vědomé a záměrné lži do diskuse nepatří, přinejmenším proto, že jsou zavádějící. A zase: podívámeli se na zmíněné diskuse, je tam tolik vědomých a záměrných lží, že by se jimi dala zastavit řeka.

V debatě s polskými kamarády jsme probírali právě ty meze, kde začíná a končí svoboda slova. Výsledek naší diskuse byl ovšem zdánlivě hubený. První, k čemu jsme dospěli, bylo, že chce-li někdo zakazovat mazání příspěvků kvůli názoru, který je v nich obsažen, pak se nejspíš obává, aby někdo nemazal jeho vlastí názory. (Podotýkám, že to bylo ještě předtím, než Václav Klaus mladší o svém návrhu zákona informoval.) Pak jsme však sklouzli k pravidlům slušnosti. Časy se mění, dávno je pryč doba, kdy nejdrsnější, na co člověk narážel ve veřejném prostoru, bylo „Servít je vůl“. Sprostotu politickou sem nepleťme, ta si umí natáhnout hlazené rukavičky. A kdo by měl rozhodovat o tom, co je ještě únosné, co je nadsázka a vtip a co už je za hranicí únosnosti? Hranici únosnosti máme, obávám se, každý jinou…

Shodli jsme se, že měřítkem by asi byl zákon. Slušné noviny mažou ze svých internetových stránek příspěvky, které by neotiskly, protože by jim hrozil soud – a teď nemyslím soud trestně právní, nýbrž občanský. Dál jsme se nedostali. Ostatně návrh zákona na zákaz mazání příspěvků vlastně taky ne.

LN, 1.2.2019