SPOLEČNOST: Svoboda projevu, lekce první
Lekce první:
"Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná." (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod, článek 17)
Karikatura, o které je zde řeč, byla otištěna před dvěma a půl roky v dánském deníku Jyllands-Posten jako reakce na to, že se dánskému spisovateli Kåre Bluitgenovi nedařilo nalézt ilustrátora pro svojí knihu pro děti "Korán a život proroka Mohameda". Důvodem, jak jinak, byly obavy ilustrátorů o jejich životy. Jyllands-Posten tedy vyzval dánské karikaturisty, aby se postavili autocenzuře, a nakreslili svůj pohled na Mohameda. Z asi čtyřiceti oslovených přispělo dvanáct. Většina karikatur byla zcela neškodná, nicméně některé z nich poukazovaly na skutečnost, že muslimští teroristé ospravedlňují své akty terorismu odvoláváním se na skutky a slova tvůrce islámu Mohameda, která jsou zaznamenána v kanonických textech islámu, konkrétně v hadísech, tradicích o Mohamedových výrocích a činech, a v jeho životopisech od Ibn Isháka a Ibn Sada (typicky se například odvolávají na Mohamedův nevyprovokovaný masakr Židů z oázy Chajbar, ale i mnoho dalších podobných incidentů, stejně jako na množství veršů koránu). Tolik k historii, o které ví ministr pouze to, že "prorok Mohamed ve své době žádnou bombu neznal". To je pravda, neznal. Znal meč, a znal ho velmi dobře.
Už samotná ministrem použitá formulace "prorok Mohamed" vyvolává určité pochybnosti o jeho soudnosti, protože Mohamedovo proroctví je součástí muslimské víry, a mimo ni těžko obstojí. Mluvil by pan ministr o "našem Pánu a Spasiteli", když by se stejným způsobem vyjadřoval například k zesměšňování Ježíše? Absurdní představa, co říkáte?
Jak ukazuje naše malé historické shrnutí, karikatury byly zcela legitimní, kladly legitimní a trefné otázky, a to je první věc, která ministrovi uniká.
Druhá věc, která mu uniká, a to je u člověka v jeho funkci skutečně tragické, je samotné pochopení svobody projevu. Právo svobody projevu se nestalo součástí právního řádu svobodných zemí proto, aby hájilo naší svobodu bavit se o tom, jaké bylo včera mizerné počasí, a co to zas dávali v televizi za hlouposti. Bylo uzákoněno přesně proto, aby hájilo naší svobodu kritizovat, zesměšňovat, a dokonce i urážet. V demokracii neuznáváme právo na to nebýt urážen. Svoboda projevu byla uzákoněna právě kvůli těmto mezním případům, pane ministře, a to z toho důvodu, že pocity uraženosti, zesměšnění a podobně jsou subjektivní pocity "uraženého" či "zesměšněného" a nelze je nijak objektivně kvantifikovat. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli bude na takové projevy vůči sobě (tím spíše vůči někomu, kdo je již 1400 let mrtvý a možná ani neexistoval) považovat za urážky, legitimní kritiku, projevy nedospělosti nebo něco jiného. Neexistuje žádný objektivní standard, kterým by se daly poměřovat, a způsob reakce na ně je zcela na svobodném rozhodnutí příjemce. Tvrdit něco jiného znamená vydávat takového příjemce za nesvéprávného idiota. A pokud se někdo jako nesvéprávný idiot chová, pak řešením není omezování naší svobody projevu!
Svobodu projevu lze v našem právním řádu omezit právě jen v případech, ve kterých není škoda subjektivní nebo dokonce jen domnělá, ale je objektivně prokazatelná a jejím původcem není "oběť", jako je tomu v případě běsnících muslimů. Lze ji omezit například v případě přímého podněcování k násilí nebo šíření ideologie, u které je historicky prokázáno, že vede k potlačování práv a svobod a životů lidí. Karikatury Mohameda do těchto kategorií nespadají ani náhodou a jednání pana ministra je důkazem a důvodem potřeby ochrany svobody projevu před lidmi jako je on.
A nakonec třetí věc, která je možná zároveň nejtragičtější, vezmeme-li v úvahu, že zde mluvíme o jinak slušném a rozumném člověku: po vzoru těch nejprimitivnějších ideologů Schwarzenberg nepřipouští, že by plakátovací akce mohla být skutečně o svobodě. Plakáty jsou podle něj "čistý výsměch" a "projevem netolerance a agresivity těch, kteří je vylepili". A nakonec pláče nad morální čistotou národa: "Považuji za smutný fakt, že v českém národě se něco takového objevilo."
Pan ministr by se měl stydět.
