Když byly v Brně vylepeny plakáty se známou karikaturou Mohameda s bombou v turbanu a s nápisem "Svoboda není zadarmo", zareagoval na to státní zaměstnanec a člen vlády Karel Schwarzenberg tím, že se veřejně ztrapnil popřením svobody projevu. Řekl doslova: "Nemá to co dělat se svobodou slova." Mluvíme zde o státním zaměstnanci a členovi vlády, od kterého se neočekává nic menšího, než že bude naše základní svobody bránit bez jakýchkoliv kompromisů. Pokud se hodlá zesměšňovat tím, že nám je bude upírat, není pro funkci, kterou zastává, vhodný. Protože ale můžeme stěží očekávat, že pan Schwarzenberg přijde k rozumu a za toto faux pas se omluví, zde je malá lekce ze svobody projevu, která by mohla panu ministrovi doplnit vzdělání.

Lekce první:

"Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná." (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod, článek 17)

Karikatura, o které je zde řeč, byla otištěna před dvěma a půl roky v dánském deníku Jyllands-Posten jako reakce na to, že se dánskému spisovateli Kåre Bluitgenovi nedařilo nalézt ilustrátora pro svojí knihu pro děti "Korán a život proroka Mohameda". Důvodem, jak jinak, byly obavy ilustrátorů o jejich životy. Jyllands-Posten tedy vyzval dánské karikaturisty, aby se postavili autocenzuře, a nakreslili svůj pohled na Mohameda. Z asi čtyřiceti oslovených přispělo dvanáct. Většina karikatur byla zcela neškodná, nicméně některé z nich poukazovaly na skutečnost, že muslimští teroristé ospravedlňují své akty terorismu odvoláváním se na skutky a slova tvůrce islámu Mohameda, která jsou zaznamenána v kanonických textech islámu, konkrétně v hadísech, tradicích o Mohamedových výrocích a činech, a v jeho životopisech od Ibn Isháka a Ibn Sada (typicky se například odvolávají na Mohamedův nevyprovokovaný masakr Židů z oázy Chajbar, ale i mnoho dalších podobných incidentů, stejně jako na množství veršů koránu). Tolik k historii, o které ví ministr pouze to, že "prorok Mohamed ve své době žádnou bombu neznal". To je pravda, neznal. Znal meč, a znal ho velmi dobře.

Už samotná ministrem použitá formulace "prorok Mohamed" vyvolává určité pochybnosti o jeho soudnosti, protože Mohamedovo proroctví je součástí muslimské víry, a mimo ni těžko obstojí. Mluvil by pan ministr o "našem Pánu a Spasiteli", když by se stejným způsobem vyjadřoval například k zesměšňování Ježíše? Absurdní představa, co říkáte?

Jak ukazuje naše malé historické shrnutí, karikatury byly zcela legitimní, kladly legitimní a trefné otázky, a to je první věc, která ministrovi uniká.

Druhá věc, která mu uniká, a to je u člověka v jeho funkci skutečně tragické, je samotné pochopení svobody projevu. Právo svobody projevu se nestalo součástí právního řádu svobodných zemí proto, aby hájilo naší svobodu bavit se o tom, jaké bylo včera mizerné počasí, a co to zas dávali v televizi za hlouposti. Bylo uzákoněno přesně proto, aby hájilo naší svobodu kritizovat, zesměšňovat, a dokonce i urážet. V demokracii neuznáváme právo na to nebýt urážen. Svoboda projevu byla uzákoněna právě kvůli těmto mezním případům, pane ministře, a to z toho důvodu, že pocity uraženosti, zesměšnění a podobně jsou subjektivní pocity "uraženého" či "zesměšněného" a nelze je nijak objektivně kvantifikovat. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli bude na takové projevy vůči sobě (tím spíše vůči někomu, kdo je již 1400 let mrtvý a možná ani neexistoval) považovat za urážky, legitimní kritiku, projevy nedospělosti nebo něco jiného. Neexistuje žádný objektivní standard, kterým by se daly poměřovat, a způsob reakce na ně je zcela na svobodném rozhodnutí příjemce. Tvrdit něco jiného znamená vydávat takového příjemce za nesvéprávného idiota. A pokud se někdo jako nesvéprávný idiot chová, pak řešením není omezování naší svobody projevu!

Svobodu projevu lze v našem právním řádu omezit právě jen v případech, ve kterých není škoda subjektivní nebo dokonce jen domnělá, ale je objektivně prokazatelná a jejím původcem není "oběť", jako je tomu v případě běsnících muslimů. Lze ji omezit například v případě přímého podněcování k násilí nebo šíření ideologie, u které je historicky prokázáno, že vede k potlačování práv a svobod a životů lidí. Karikatury Mohameda do těchto kategorií nespadají ani náhodou a jednání pana ministra je důkazem a důvodem potřeby ochrany svobody projevu před lidmi jako je on.

A nakonec třetí věc, která je možná zároveň nejtragičtější, vezmeme-li v úvahu, že zde mluvíme o jinak slušném a rozumném člověku: po vzoru těch nejprimitivnějších ideologů Schwarzenberg nepřipouští, že by plakátovací akce mohla být skutečně o svobodě. Plakáty jsou podle něj "čistý výsměch" a "projevem netolerance a agresivity těch, kteří je vylepili". A nakonec pláče nad morální čistotou národa: "Považuji za smutný fakt, že v českém národě se něco takového objevilo."

Pan ministr by se měl stydět.

www.eurabia.cz