Proč je to absurdní? Jaký je rozdíl mezi vojevůdcem a vojákem? Kdyby se vedle sebe postavili v trenýrkách, tak nikdo neví, kdo je kdo. Někdo namítne: Ale on je stratég a „velká hlava“. Ale kdo uvažuje o tom, že jeho strategie je postavena na utrpení jiných lidí. Jiný zase namítne: A co když je to obranná válka? A tak bychom diskutovali permanentně dál, ale utrpení a nespravedlnost by zůstávaly stejné. Někdo by se možná snažil ospravedlnit výše uvedené tím, že by použil přísloví: „Když se kácí les, létají třísky.“ Je ale zajímavé, že on sám by nechtěl být „třískou“; ale kdo tedy? Sláva na bitevním poli je pochybná a na takové slavné zbude jen nějaký záznam v historii a ten není určitě zcela pravdivý. (Zde bych ovšem vynechal válku ohrožených národů proti fašizmu ve 2. světové válce, kde hrozilo vyhlazení celých národnostních skupin i když také v jednotlivých fázích byly obětovány miliony vojáků ve prospěch strategie různých generálů.)
Ale pojďme ke slávě na jiném poli. Mohlo by to být pole vědecké, umělecké a sportovní.
Co se týká pole vědeckého a slávy jednotlivců, je tam mnoho nejasného. Touha některých vědců po slávě byla tak velká, že záměrně lhali a používali experimentů, které měly dokázat jejich pravdu, ale přišlo se na to a zbyla po nich jen ostuda (viz např. Piltdownský člověk).
Jiní upřímně bádali a učinili důležité objevy, ale později se ukázalo, že se ve svém bádání mýlili i když v upřímnosti, a tak na konci života zjistili, že vlastně jejich objev byl bezvýznamný a jejich jméno zaniklo. Nechci zde zpochybňovat vědu, ale jestli například podle vědy náš svět stejně jednou zanikne, kdo bude pak vzpomínat na toho či onoho vědce a slavného člověka?
A co pole umělecké? To je samozřejmě velmi široké. Byli slavní klasikové a význační umělci, kteří ovlivnili kulturu a obohatili lidského ducha, ale kde jsou? Dnes možná většina mladých ani neví kdo byl třeba Haydn, Mozart, Bach, Beethoven, Bisset, jak jsem nedávno mohl sledovat v jedné anketě. Někdo ale namítne: například Beethovenova Devátá symfonie je věčná. Co to je věčná? Vždyť vznikla teprve v roce 1893, tedy před 115 lety. A tak bychom mohli pokračovat.
A co novodobí umělci? Například Enrico Caruso, Ema Destinová, Elvis Presley, Beatles, Michael Jackson a jiní. Dnes se už na ně jen vzpomíná, a to ještě na některé z nich ve spojitosti s nějakými skandály. A co dnešní umělci? Hlavně zpěváci. Dostávají Slavíky, Lyry, Týtý, sklízí veliký potlesk a příští den je sprostě pomluví „bulvár“ a „dav“ tomu většinou věří. Takže snad jim zbudou jen peníze a ty jim stejně skoro každý závidí.
Ovšem na poli sportovním je světská sláva zvláště pomíjivá. Protože jsem se ve vrcholovém sportu nějaký čas pohyboval, mohl jsem tuto skutečnost dobře poznat. Když se sportovci daří, má kolem sebe spoustu lidí a obdivovatelů a v dnešní době ještě poměrně veliké peníze. Ale jakmile jen trochu zaváhá nebo se mu nedaří, okamžitě je po slávě a sportovec se ocitá zcela sám. Snad má někde doma v regále zaprášené trofeje, které ale nikoho nezajímají, ačkoli někteří se prodejem těchto medailí aspoň trochu najedli. (Viz níže)
Další absurdita je, když vrcholoví sportovci zápolí v nějaké disciplíně a jejich boj je vyrovnaný, všichni je napjatě sledují a ve finále jeden z nich vyhraje o tisícinu sekundy. V ten okamžik stojí na piedestálu a o tom druhém už nikdo neví. Platí to o každém odvětví.
V době starého Řecka se konaly v Korintu tzv. isthmické hry, které byly po olympiádě nejvýznamnější. Vítěz obdržel nejen věnec, ale také doživotní zaopatření od města, z kterého pocházel. (Před nedávnem byl podán návrh na něco podobného, ale samozřejmě byl zamítnut – jak jinak?) Bylo to ocenění za jeho vytrvalost a výkony. V nové době obdrží vítěz medaili, možná peníze, ale brzy se na něho zapomene.
Velmi smutný byl například příběh olympijského vítěze Václava Kozáka: Zpráva uváděla:
„15. března podlehl v terezínském pečovatelském domě mozkové mrtvici Václav Kozák (66), olympijský vítěz ve veslování z roku 1960. O tři roky později se v Kodani stal mistrem Evropy. V roce 1984 se v anketě československých oddílů stal veslařem století. Po závodnické kariéře působil jako trenér v Dukle, později dokonce žil jako bezdomovec.“
Další smutný příběh se týká olympijského vítěze ve vzpírání Oty Zaremby, o němž jsme se mohli dozvědět z televizního vysílání. Podrobnosti zde neuvádím. Viz adresu www.sportovci.cz
Znám tolik životních příběhů slavných lidí, kteří „zmizeli“ tím, že se na ně zapomnělo nebo že ztrátu slávy neunesli a skončili špatně, že bych mohl napsat velmi objemný článek, ale zde jsem chtěl jen stručně poukázal na to, co je to vlastně sláva.
Vzhledem k tomu, že názorů na tuto oblast je mnoho a každý jiný, obrátil jsem se jako vždy před tím ke Knize knih – Bibli, která se distancuje od vzájemně si odporujících náboženských názorů a prezentuje se praktickou moudrostí. Posuďme jen některé její výroky o slávě:
„Neboj se, protože nějaký muž získává bohatství, protože se zvětšuje sláva jeho domu, vždyť při své smrti si nemůže vzít vůbec nic s sebou; jeho sláva nesestoupí s ním.“ (Žalm 49:16,17)
Jako sníh v létě a jako déšť o žních, tak se nehodí sláva pro hlupáka. (Přísloví 26:1)
Z tohoto hlediska je skutečně „světská sláva polní tráva“. A má potom něco vůbec nějaký smysl? Když už jsme u Bible, pak je velmi zajímavá úvaha o smyslu života z úst krále Šalomouna, který je pokládán za nejmoudřejšího a také nejbohatšího krále všech dob. Jeho úvaha v knize Kazatel 2. kapitola 1-11 zní:
„Řekl jsem si, ano já, v srdci: „Tak přece pojď, ať tě vyzkouším radováním. Také [ať] vidíš dobré.“ A pohleď, i to byla marnost. Smíchu jsem řekl:„Nepříčetnost!“ A radování: „Co to dělá?“
Zkoumal jsem svým srdcem tak, že jsem své tělo obveseloval dokonce i vínem. Přitom jsem své srdce vedl moudrostí, abych se chopil dokonce i bláznovství, dokud neuvidím, co dobrého je pro lidské syny v tom, co dělají pod nebesy v počtu dnů svého života. Zabýval jsem se většími díly. Vystavěl jsem si domy; vysázel jsem si vinice. Udělal jsem si zahrady a parky a vysázel jsem v nich ovocné stromy všeho druhu. Udělal jsem si vodní nádrže, abych jimi zavlažoval les, [v němž] vzcházejí stromy. Získal jsem sluhy a služky a nabyl jsem syny domácnosti. Také hospodářská zvířata, skot a stáda bravu jsem nabyl ve velkém množství, více než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a majetek, jaký patří králům a soudním oblastem. Opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky a největší potěšení lidských synů, dámu, ano dámy. A stal jsem se větším a vzrostl jsem více než kdokoli přede mnou v Jeruzalémě. Kromě toho mi zůstala má vlastní moudrost.
A o cokoli požádaly mé oči, to jsem jim neodmítl. Nezdržoval jsem své srdce před radováním jakéhokoli druhu, protože mé srdce mělo radost ze vší mé tvrdé práce, a to se stalo mým podílem z celé mé tvrdé práce. A obrátil jsem se, ano já, ke všem svým dílům, která vykonaly mé ruce, a ke tvrdé práci, na které jsem tvrdě pracoval, abych ji dovršil, a pohleď, všechno byla marnost a honba za větrem, a nebylo nic výhodného pod sluncem.“
Z tohoto aspektu se zdá, že nikdo nemůže dosáhnout slávy a bohatství krále Šalomouna a přesto všechny tyto jeho atributy byly „marnost nad marnost“. Poněkud skeptické, že? Přesto král Šalomoun úplně nakonec knihy Kazatel, kde marnost podrobně popisuje, uvádí krátký závěr, který je zcela v protikladu s marností slávy a bohatství. V kapitole 11, odst. 13 říká:
„Všechno bylo vyslechnuto, [a] závěr věci je: Boj se [pravého] Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý [závazek] člověka. Vždyť [pravý] Bůh sám přivede dílo každého druhu na soud, pokud jde o každou utajenou věc, ať je dobrá, nebo špatná.“
Podle tohoto závěru záleží na tom, jak se člověk ve svém životě chová a zda se cítí být odpovědný. Ale komu? Zkoumal jsem názory některých věhlasných vědců na toto téma a věřte nevěřte, jejich názory jsou vskutku kuriózní. Náš význačný vědec profesor Charvát je popsal ve své knize Člověk a jeho svět a takto shrnul některé skutečnosti:
„Nevíme, kolik je dnes v naší společnosti skutečných a kolik „bývalých“ věřících. Ani nevíme, zda je vyslovených ateistů více nebo méně než agnostiků. Ti sice nevěří na tradičního Boha, resp. neuznávají boží monopol na vše co se kolem děje a je řízeno jeho neviditelnou rukou, nejsou si však jisti, zda neexistuje nějaká jiná, nemystická, ale dosud nepoznaná síla, která by představovala nejvyšší supersystém v kosmu.“ (Člověk a jeho svět, str. 105)
Někdy vedou úvahy těchto vědců až k bizarním názorům. Profesor Charvát uvádí jeden z nich:
„Jako kuriosum uvedu ještě také argument matematický. Kdo věří v Boha, je na tom podle počtu pravděpodobnosti lépe než ten, kdo nevěří. Není-li Bůh, jsou na tom oba po smrti stejně. Je-li však Bůh, vyhrává ten, kdo věřil.“ (Člověk a jeho svět, str. 105)
Záměrně zde nechci vyvodit nějaký svůj závěr, abych nebyl podezříván z propagandy, ale věřím, že zvídavý čtenář použije svůj rozum a rozlišovací schopnost a buď k nějakému názoru dojde, nebo ho to podnítí k tomu, aby se nad uvedenými myšlenkami alespoň zamyslel.