O jakém systému hovořím? Většina z vás ho používá. Jde o sdílení informací přátelům, spolužákům, příbuzným atd., zkrátka všem, které nějak známe a u kterých předpokládáme, že mají podobný zájem o budoucnost našeho národa, jako máme my sami. Jednoduše komunikujeme s těmi, kterým věříme. Pošlete e-mail svým několika příbuzným, známým, spolužákům atd. Ti jej přepošlou zase svým spřízněným duším a tak to jde dál. Vznikne lavinový efekt. Jde o systém sdílení mimo zavedené sociální sítě, které je dnes možné velmi snadno kontrolovat. Na takových sítích to mají nejrůznější cenzoři a neziskovky, které jim v tom účinně pomáhají, poměrně snadné. Pozor, v mnoha unijních zemích, především v těch na západ od nás, se už posuzování „vhodnosti“ obsahu děje naplno. A vsadil bych se, že to právě v těchto chvílích proniká i k nám.

Ukazuje se, že „soukromě“ sdělená informace prolétne velmi rychle celou republiku a často i sousední Slovensko. A nejenom tohle. Mnohé se také z první ruky a nezkresleně můžeme dozvědět od našich přátel žijících v cizině. Také se ukazuje, že informačních pavouků je tolik a mění se tak často, že uhlídat jejich obsah je téměř nemožné. Že se tento způsob komunikace osvědčil, dokazuje určitým způsobem i většina nedávných průzkumů veřejného mínění, ať už byly průzkumy dělány na zakázku kohokoli a ovlivněné kýmkoli. Můžete namítnout, jak nám mohou prospět i „upravené“ průzkumy? Jednoduše. Už jenom tím, že musejí být upravovány. Zadavatel se totiž právě dozvěděl, jaký názor ve veřejném mínění skutečně převládá.

Podařilo se nastartovat vpravdě národní a těžko ovlivnitelný informační okruh. Zasloužili jsme se o to my všichni, kteří spolu komunikujeme. Nemohou nás přece pečlivě kontrolovat jednoho po druhém. Tak daleko ještě nejsme. Zatím máme ještě ústavně zajištěnu svobodu projevu a svobodu slova, a pokud se nestaneme nějakým rozhodnutím elit vládnoucích unii i po právní stránce faktickým protektorátem, mají to s námi těžké.

Vůdci EU se často ohánějí tím, že jsou tzv. liberální demokraté, jenže definice pojmu demokracie jim v jejich plánech začíná vadit. Proto zvolna a nenápadně mění význam tohoto pojmu. Proto tak často používají nálepku „populismus“. Mám zde čirou náhodou po ruce jednu krátkou a pádnou definici demokracie. Je z australského programu pro vzdělávání přistěhovalců a zní takto: Demokracie je způsob vládnutí, v němž většinový názor lidu formuje politická rozhodnutí a zákony. A tak by to také mělo být. Nikoli diktát nevolených elit, ale převládající názor občanů by měl rozhodovat o přítomnosti i budoucnosti každé země, která si říká demokratická. Ono zneužívání a cílevědomé překrucování pojmu demokracie naštěstí většině našich obyvatel neuniklo. A stalo se tak právě díky shora popsanému „občanskému informačnímu systému“.

Média tzv. hlavního proudu, zejména ta veřejnoprávní, jsou už několik let proslulá svou nedůvěryhodností. Mohou si za to sama. Snaží se prosazovat pouze jeden politický názor, o nějaké pluralitě ani vidu, ani slechu. Dokonce se snaží politikům předepisovat, jakou mají dělat politiku. Začínají požadavkem na falešnou „politickou korektnost“ a končí výběrem hostů v politických debatách. Pokud se odvolávají na zahraniční média, citují výhradně taková, která jsou ostře „levicově liberální“. Např. The New York Times, The Washington Post, CNN, britský The Guardian, také BBC atd. Tam se to jen hemží agitátory, kteří se zpronevěřují skutečnému poslání žurnalistiky – objektivně informovat. Jejich média jsou plná jednostranné propagandy a zkreslování skutečnosti. A naši novináři podobného zaměření je přeochotně kopírují.

Jak jsem zmiňoval již vícekrát, náš soukromo-občanský informační systém má také svá rizika. Tohle všechno, co jsem zde popsal, vědí také nepřátelští propagandisté, agitátoři, demagogové a kdoví kdo ještě z těch, kteří to s námi rozhodně nemyslí dobře. Pašují mezi nás svou desinformaci, chtějí nás rozeštvat jednoho proti druhému, zkrátka rozdělit, aby se jim lépe panovalo. Objeví-li se politické hnutí, které by jim nemuselo jít na ruku a jehož preference stoupají, zakládají a financují pidistrany se zdánlivě podobným programem jen proto, aby rozředili nebezpečnou masu naštvaných voličů. Jiné upadající strany, které v minulosti selhaly, se rychle převlékají do jakéhosi „středového“ kabátu a dostávají od veřejnoprávníků nebývale velký prostor ke žvanění o svých žabomyších sporech. Cíl je podobný. Odvrátit nerozhodnutého či o politiku se nezajímajícího voliče od „nebezpečného“ protivníka. Tato taktika jim naposledy vyšla při prezidentských volbách jak v Rakousku, tak ve Francii.

Opravdové zděšení v jakékoli diktatuře nastává, když vládci zjistí, že ztrácí monopol na šíření informací. Zažili jsme to již několikrát a je dobré si to každý den připomínat. A naopak, utužující se diktaturu poznáme podle toho, že se snaží svobodný tok informací pod různými záminkami omezovat a stále více kontrolovat jeho obsah. Nedejme si internet vzít, může nám pomoci zachovat demokracii.

Denně slyšíme, že volby jsou za dveřmi. Zde se nedá dělat nic jiného, než důvěřovat zdravému rozumu národa. Namítnete, že nic takového neexistuje, a poukážete na roky 1938, 1948, 1968... Jenže, víte, já jsem optimista a jsem si jistý, že náš lid není hloupý, dokáže oddělit zrno od plev, a že jednou to musí přijít. Vzpomínáte na slavnou píseň s textem Petra Rady, inspirovanou výrokem Jana Amose Komenského? Vláda věcí tvých k tobě se, ó lide, navrátí. A dodávám: Budeš-li ovšem chtít.