Zbraně jsou součást české kultury, prohlásil ministr vnitra. Chtělo by se říct, že ten pán jenom zachází se slovy neobratně. Že jen nezná jejich význam, a proto jich rozhazuje tolik, bez rozmyslu a smyslu. Že neví nic o historii. Jenomže ten pán toho neví tolik...

Zbraň je smrtící nástroj, ne „součást kultury“, která svojí podstatou svědčí životu. Každá zdravá mírová společnost proto omezuje veřejné nošení zbraní a jejich použití na veřejnosti. Použití zbraně za účelem zastrašení, odzbrojení, nebo, v nejhorším případě, usmrcení pachatele, je pak logicky výsadou cíleně cvičených a uniformovaných zaměstnanců státu. „Cíl“ musí být předtím zákonným způsobem za „hrozbu“ označen a ke střelbě musí být vydán příslušným velitelem rozkaz. Není to často jednoduché rozhodnutí...

V roce 2004 proběhl v budově ministerstva vnitra seminář, který vedl vyjednávací tým britské policie pro oblast Velkého Londýna. Ta má něco kolem osm milionů obyvatel a paní, která seminář vedla, toho o vyjednávání a krizových situacích věděla víc, než všichni čeští ministři vnitra dohromady. Mimochodem, vypadala na první pohled jako hodná žena z domácnosti v květovaných šatech. Její tým byl jedním ze tří, které se střídaly v nepřetržité týdenní pohotovosti. Další týden sloužili jako záloha a třetí týden analyzovali minulé případy. Za předchozí rok jen tento jeden tým zasahoval zhruba padesátkrát.

Paní velitelka mluvila klidně a bez jediného zbytečného slova. Mluvila i o terorismu a metodice boje s ním. Zajímavé bylo, že pro něj už tehdy po zkušenostech z praxe vymysleli úplně jiný termín – situace mučednictví (martyrdom situation) – a měli pro takové situace zcela jiná pravidla.

O smrti se nemá žertovat a neměla by ve slušné společnosti patřit mezi témata politických kampaní. Jde o příliš vážnou věc. Ve své práci jsem poznal zbraněmi nabité společnosti, které se zhroutily do válek jen proto, že včas neporozuměly tomu, že zbraň není symbolem rozhodnosti a mužnosti, ale nevratnosti smrti. Destrukce míru je snadná. Jeho nastolení je těžká dřina na generace. Právě proto britští policisté až na výjimky vůbec nenosí střelné zbraně – a v Anglii, Skotsku a Walesu je nenosili ani v dobách největších teroristických útoků Irské republikánské armády.

Subkultura – v sociologickém smyslu prostředí - českých střelců a myslivců má necelých tři sta tisíc jedinců. Nikdo jim nechce brát jejich koníček. Nepotřebují pro sportovní střelbu větší zásobníky, ani pro lov samonabíjecí zbraně. Nechat je vyjít z uzavřených střelnic a rituálem korigovaných podmínek lovu, je za všech okolností nesmysl. Deset milionů rukojmí by pak jenom muselo trpně sledovat, jak amatérské karikatury Jamese Bonda v kritické situaci zvládnou zodpovědnost, spojenou třeba se střelbou na živý cíl, pohybující se mezi masou šokovaných a hysterických lidí. Neboť i oni, stejně jako agent 007, by dostali „licence to kill“, tedy „licenci zabíjet“. Viděl jsem příliš mnoho zabíjení, než abych svěřil ochranu života amatérům se zbraní.

Česká republika není Izrael, který v zacházení se zbraní v kritických a válečných situacích dlouhodobě cvičí naprostou většinu obyvatelstva. Buďme tomu rádi. České střelnice ani bukolické honitby nedokážou připravit člověka na nejextrémnější emoční a stresové chvíle, ve kterých jde o život. Nedokážou to nikdy a za žádných okolností.

V zemi, údajně adorující Švejka, se ministr vnitra, zápolící po mnoho let s nadváhou, fotí se znehodnocenou vinčestrovkou a mobilizuje amatérské střelce a myslivce ke změně Ústavy. Smysl ani důstojnost to nemá. Možná by se měl raději poradit s onou mírnou a klidnou paní v květovaných šatech.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)