Občas napíšu, že mám problém s členstvím toho či onoho člověka v SSM, nemluvě o KSČ. Rozumí se do listopadu 89. A bývám kritizován za nepatřičné kádrování.

A také mi bylo vytknuto, že mám „neodbytné nutkání každého poučovat a roubovat na něj svá vlastní morální kritéria“ (kolega Jiří Hermánek v úvodu článkuNa panu Sekyrovi mi vadí hlavně jeho sifony - publikován na blogu iDNES 22/12).

Ne, opravdu nemohu na blogu kriticky reagovat na každého exkomunistu, kolik jich v této zemi žilo. Tím odpovídám na další výtku kolegy Hermánka, který napsal: „Absolutně jsem si nevšiml, že by se pan kolega Stejskal před dvěma roky nějak pozastavoval nad tím, že Jan Fischer, kandidát na prezidenta, byl dlouholetým členem KSČ.“ Pravda, k článku na toto téma jsem se nedostal, leč pana Fischera jsem sám pro sebe vyřešil tím, že jsem ho nevolil. Právě kvůli tomu, že byl v KSČ. Nebýt toho, měl u mě šanci.

Občas čteme, a hlavním mluvčím takového postoje je právě kolega Hermánek, že ti, kdo vyli s vlky to dělali za jediným účelem. Aby se prosadili v zaměstnání, aby udělali nějakou kariéru, aby se jejich děti měly dobře. Sám se k této skupině řadí a dodává: Co je na tom špatného?

Nic, pokud se takto chovající jednotlivec s komunistickou totalitou ideově ztotožnil a považoval tehdejší režim za „svůj“.

Je na tom ovšem hodně špatného, pokud byl člověk vnitřně předsvědčen, že tehdejší režim byl zločinný – a ač sám vlkem nebyl, byl ochoten dobrovolně (to zdůrazňuji) s vlky výt.

Řešit takovéto dilema nemuseli ovšem pouze lidé v komunistické totalitě, ale podstatně dříve v dějinách. Na úsvitu křesťanství by si mnoho jeho vyznavačů zachránilo život, kdyby udělalo vlastně maličkost. Kdyby se poklonili soše císaře jakožto pohanskému bohu. Několikasekundový úkon – a bylo by po všem. Přesto to tisíce následovníků Krista neudělaly. Z principu. Odmítli zradit víru, své svědomí, princip. A stálo je to život, mnohdy umírali v krutých mukách v aréně cirku.

Také Jan Hus mohl odvolat a měl by šanci, že nebude upálen. Zradil by však sám sebe, Pravdu evangelia. Kolik evangelíků by si po Bílé hoře 1620 nezkomplikovalo materiální stránku života, kdyby přestoupili ke katolictví! Co ale duchovní dimenze života? Vědí vůbec ti, kdo tak ochotně vyli s komunistickými vlky, o čem je řeč?

Neměl by J. A. Komenský pohodlnější osobní i profesní život, neměla by se i jeho rodina lépe, kdyby nebyl členem zakázané Jednoty bratrské, ale vstoupil do lůna katolické církve?

Odpověi na tyto otázky by byly čistou spekulací a vlastně o ně vůbec nejde. Protože všichni tito lidé, jak procházeli dějinami, křesťané prvotní církve, Hus, Komenský a s ním tisíce pobělohorských evangelíků a mnozí, mnozí další, se do análů zapsali proto, že nezradili. Víru, svědomí, sami sebe.

Všichni věděli jedno – že jsou hodnoty, pro něž stojí za to obětovat vlastní život. Takto vyhrocené to za minulého režimu (s výjimkou 50. let) naštěstí nebylo. Tam už šlo pouze o svědomí versus koryto.

Jak by se asi žilo Husovi, kdyby odvolal a papežská církev ho nechala naživu? Jak by se asi žilo Komenskému, kdyby zradil své přesvědčení? Jak se žilo těm evangelíkům, kteří po Bílé hoře 1620 zradili víru otců a přestoupili ke katolictví? Nehnusili se sami sobě, kdykoli si uvědomili svoji zradu? Život měli jistě snazší – ve srovnání s těmi, kdo odešli do exilu, ale pouze po materiální stránce.

Takto viděno, měl-li bych se rozhodnout, pak raději budu žít chudě, ale neděli co neděli sedět v evangelickém kostele ve Slezsku či jinde v protestantské Evropě a svobodně vyznávat svoji víru, než na tom být materiálně o něco, možná o poznání lépe a jako vnitřně přesvědčený protestant neděli co neděli sedět ve vlasti na katolické mši a poslouchat něco, s čím zásadně nesouhlasím.

Nehodlám nikomu „roubovat svá morální kritéria“. Pouze je na svobodném internetu nabízím jako jednu z alternativ, jak je také možné nahlížet na kolaboraci s Říší zla. Se skromným přáním, abychom se každý za sebe zamysleli nad následující myšlenkou. Nebyly právě takovéto malé kompromisy s rudým ďáblem a vlastním svědomím zárodkem pozdějších velkých kompromisů týkajících se morální dimenze kapitalismu, na jejichž konci bylo to, co jedni nazvali protunelovanou základnou (Václav Havel), jiní spálenou zemí (Miloš Zerman) a další rozkradenou republikou?