Obrátil se na mě redaktor jednoho záhadologického časopisu s anketní otázkou. Jestlipak prý věřím, že nacisté zanechali na našem území dokumenty a šperky. Odpověděl jsem, že vím o takzvaném štěchovickém archivu. Ten ukryli nacisté a 11. února 1946 ho američtí vojáci vyzvedli a odvezli a po čtrnácti dnech ho Američané vybrakovaný vrátili. Víc nevím.

Jenže to ode mne nechtěli slyšet. Je zajímá víra, nikoli to, co snad vím, nebo nevím. Mě zase zajímá jejich zájem o víru v něco. Je to zamotané. V době, kdy Američané odváželi štěchovický archiv, mi bylo půl roku. Musím tedy věřit, že informace, na něž jsem dosud narazil a které mám k disposici, jsou pravdivé. Jedná se tedy také o víru, ovšem ve víru ve spolehlivost svědectví faktu. V existenci Ameriky nemusím věřit, protože jsem tam byl, a moje svědectví je tudíž prvoruční. V Austrálii jsem nebyl a nezbývá mi, než věřit ve svědectví jiných. Víra ve spolehlivost svědectví je tedy podstatná součást našeho vztahu ke světu.

Není to akademická úvaha. Podívejme se z hlediska „víry v hodnověrnost svědectví“ na jeden z ústředních politických problémů dneška, na zdravotní reformu a na regulační poplatky. Minulý týden jsem v Lidovkách měl na to téma komentář. Málokdy jsem se setkal s tak nevlídnou reakcí čtenářů (druhý takový příklad byl, když jsem napsal fejeton o tom, že parlament je absurdní továrna na zákony, že zákonů máme dost a netřeba vymýšlet jiné: byla to krajně nevlídná reakce od politiků napříč politickým spektrem...). Přitom jsem se opíral o zveřejněné statistiky ministerstva zdravotnictví, které ukazují na to, že se zlepšila zdravotní péče. Totéž mi říkají moji přátelé, kteří jsou lékaři. Vycházel jsem tedy z víry ve spolehlivost svědectví statistik i odborníků. No a vida, moje víra naráží na jinou víru. Ta druhá víra vychází z předpokladu falešnosti statistik a osobního zaujetí lékařů. Kdo se mýlí, čí víra je falešná? Podle Českého statistického úřadu se naděje na dožití zvýšila od roku 1990 do roku 2005 plus minus o pět let. Můžeme tomu věřit? Pak by to nebylo s naším zdravotnictvím zas tak strašné. Máme na vybranou, zdali věřit tomu, či onomu. Přitom záleží na tom, čemu chceme věřit a čemu věřit nechceme.

Vrátím se k příkladu s ukrytými nacistickými dokumenty. Je víc než pravděpodobné, že nacisté dokumenty koncem války ničili a pokud měli nějaké cennosti, snažili se je ukrýt. Padlé režimy to tak dělají. Vzpomínám na onu pohnutou chvilku, kdy jsem někdy na začátku roku 1990 náhodou šel v Ústí nad Labem kolem policejní stanice a z ní vynášeli papírové pytle s lejstry a cpali je do policejní dodávky. Copak to asi bylo za lejstra a kam je vezli? Jsou někde ukryta? Slouží někomu a něčemu? Tohle jsem viděl. Nacisty ukrývající dokumenty jsem neviděl. Jenže smysl dotazu záhadologického časopisu byl jiný. Nejde zde o víru, třebaže se o víře výslovně mluví. Jde o sympatii k mystériu. Chtěli po mně vyjádření ke konceptu světa založeného na tajemných spikleneckých vazbách, sahajících přes propasti desetiletí. Ne, nejsem v tomto smyslu paranoidní. Ale jak říká Woody Allen, neznamená to, že po mně nejdou.

LN, 16.2.2009