Většina lidí má jasno. Ten člověk byl nadutý blb, který si myslí, že mu každý musí uhnout z cesty. Přeneseně i doslova. Bůhvíjak se vypracoval do vysoké funkce a dostal silný služební vůz, což jen posiluje jeho falešný pocit nadřazenosti. Ta žena zase byla spořádaná řidička, která dodržuje předpisy, a nejdůležitější je pro ni bezpečnost. Možná jela trochu pomaleji, než mohla, a možná uhnula z rychlého pruhu trochu později, než měla. Ale to přece není zločin! Stala se obětí úmyslné a odporné odvety. Ten muž si zaslouží co nejtvrdší trest, protože to bude odstrašující příklad i pro další podobné týpky. Známe jich přece dost! Říkáte si, že vám čtu myšlenky? Pak vítejte v zajetí stereotypu.

Podotýkám, že řidiče, který na dálnici D1 před Prahou způsobil vážnou dopravní nehodu, jsem nikdy neviděl, neznám o něm žádné podrobnosti a ani je znát nechci. Viděl jsem video zaznamenané dálniční kamerou. Vypadá hrozivě, ale není z něj jasné, zda byla nehoda způsobena úmyslně, a už vůbec nevypovídá nic o tom, co jí předcházelo. Vím o té věci zhruba stejně jako vy, tedy prakticky nic. Ale zdá se mi neadekvátní, jakým způsobem s touto událostí média zacházejí. Učinila z řidiče rychlejšího vozu automaticky viníka a ztělesnění všech špatností dnešní doby. Z obavy z negativní publicity ho už dokonce potrestal jeho zaměstnavatel, jinak známá silná firma. Jak řekl její mluvčí, společnost muži „pozastavila výkon funkce“.

Právě stereotyp je hlavním viníkem podobných událostí. Řeč je o násilí na silnici neboli tzv. road rage, což je termín, který se stal populární v devadesátých letech. Popisuje situace, kdy jinak zcela normálním a jinak nepochybně slušným lidem za volantem takzvaně přeskočí a začnou se chovat jako idioti. Psychologové definovali pět základních spouštěcích mechanismů, které k silničnímu násilí vedou. Jedním z nich je „pomalá jízda“. Ovšem pozor, nevadí nám samotný fakt, že nás nějaké auto zdržuje. Co je rozčilující, je přesvědčení, že tak dotyčný řidič dělá škodolibě a úmyslně. V tom je ten stereotyp. Když nás na dálnici dojede auto a chce uvolnit cestu, okamžitě si za jeho volantem představíme bezohledného pitomce. Nepřipustíme si možnost, že by to mohl být slušný člověk, který má dobrý důvod spěchat (jede k nemocnému dítěti, spěchá na důležitou schůzku atd.). A když nám naopak někdo vjede do cesty a brzdí nás pomalou jízdou, je nám jasné, že je to jeden z těch zakomplexovaných a škodolibých hajzlíků, kteří to nikam nedotáhli, a tak se aspoň ostatním mstí tím, že jim znepříjemňují život. Stereotypy jak vyšité.

Znám obojí z vlastní zkušenosti. Jezdím poměrně silným velkým autem, ale tak nějak „prostředně“. Často mě auta dojíždějí. A i když jedu maximální povolenou nebo i vyšší rychlostí a vidím, že se ke mně zezadu rychle blíží jiné auto, tak raději sešlápnu plyn, abych nepřekážel. I když vím, že mi na palubní desce vyskočí okamžitá spotřeba ke třiceti litrům na sto kilometrů. Ale když to auto už zdálky poblikává a pak se mi nalepí téměř na kufr, reaguju přesně opačně. Totiž že nohu z plynu naopak sundám. Chci si toho člověka „vychutnat“, jakkoliv vím, že je to dětinské, zbytečné a zřejmě i nebezpečné. A podobné je to i v opačných rolích. To když mi někdo vjede do cesty a přibrzdí mě. Neblikám, ale dám najevo, že mám zájem jet rychleji. Když to nepomůže a vidím, že řidič by už uhnout mohl, ale nemá se k tomu, začnu se chovat agresivně. „Vaří“ se ve mně adrenalin, přestávám uvažovat racionálně. Přiblížím se k němu na vzdálenost, o které vím, že není bezpečná. Nedávno se mi něco takového stalo. Ale když jsem auto před sebou konečně předjel, viděl jsem, že za volantem sedí snad osmdesátiletý stařík nalepený brýlemi na čelním skle. Okamžitě mi bylo jasné, že je rád, že vůbec jede, a že neměl nejmenší potuchy, co se děje za ním. Kdyby to bylo možné, tak bych zastavil a omluvil se mu. Stereotyp se proměnil v běžnou mezilidskou situaci.

Tady je ta pravá příčina problémů na silnici. Že se k sobě nechováme jako k lidským bytostem, ale vnímáme se přes stereotypy, které představují naše auta. Když jdeme po chodníku, tak drtivá většina z nás taky do ostatních nevráží, nepokřikuje „Uhněte z cesty!“ a ani jinak se nechová bezohledně. To proto, že se navzájem vidíme a navazujeme oční kontakt. Uvědomujeme si své odlišnosti, respektujeme svoje slabiny, máme pro sebe pochopení. Zkrátka komunikujeme. To přes skla auta, často neprůhledná, není možné. Kdysi jsem četl názor psychologa, že kdyby naše auta byla kromě brzdových a zadních světel vybavena ještě signály PROMIŇTE a DĚKUJI, tak by 99 procent „silničního násilí“ jednoduše zmizelo.

Berme jako fakt, že se silnice stala bojištěm, kam přenášíme frustrace ze svých životů. My si do těch anonymních řidičů, kterým se musíme klidit z cesty, promítáme všechny ty, kteří nás – podobně neférově a bezohledně – „předjíždějí“ i mimo silnice. Teď je tu šance aspoň jednoho z nich exemplárně potrestat. Také proto ho mnozí z nás už dopředu „odsoudili“. Ale vězme, že nám to může přinést jen velmi pofidérní satisfakci. Protože silnice i naše vlastní životy nejsou válkami, které se dají vyhrát. Pouze přežít.

LN, 13.4.2010