„Dělníky nutno zahnat do jejich děr jako krysy,“ pronesl státní návladní Grinell při soudním přelíčení s aktéry pouličních nepokojů na počátku května 1886 v Chicagu. Přestože bychom patrně dodnes i u nás našli zastánce tohoto názoru, byl před sto dvaceti jedna lety spuštěn klíčový proces emancipace dělnického hnutí. Prolitá krev socialistů a anarchistů inspirovala také evropské odborové hnutí, jež tehdy přijalo za svůj požadavek zkrácení pracovní doby.

Doba pokročila. Klasické dělníky budeme brzy hledat jako jehlu v kupce sena. Stále více zaměstnanců najdeme mezi technickými specialisty nebo takzvanými bílými límečky. Nejde však o jednu sociální skupinu či o jeden zvláštní den. Jde o princip týkající se v první řadě všech zaměstnanců, všech pracujících. Ať si v USA klidně Den práce slaví první pondělí v září, ať si původní odkaz událostí před sto dvaceti lety libovolně znásilňují rozličné diktatury. Podstatné je, jaká témata spojená s našim pracovním životem my sami pokládáme za natolik závažná, abychom o nich přemýšleli, mluvili, abychom za ně třeba i stávkovali. Zatímco totalitní vládci lpěli na manifestačním opěvování své skvělosti, tak výrazně zajímavější reflexí Svátku práce jsou protestní průvody a demonstrace známé ze zemí západní Evropy, akce, jejichž smyslem je aktivně upozornit na zájmy zaměstnanců.

Kdyby někteří neoliberální ekonomičtí analytici či představitelé radikálních zaměstnavatelských svazů žili v předminulém století, trvali by zajisté na neomezené pracovní době. Vždyť je přece věcí nabídky a poptávky, jsem-li ochoten pracovat šest, osm nebo čtyřiadvacet hodin denně, že. Naštěstí pracovní doba, pracovní podmínky, vymezení platu za odvedenou činnost a podobně jsou již okruhy, u nichž byla v civilizovaných zemích nalezena základní shoda. Mimo jiné i zásluhou tělesa nazývaného tripartita, v němž se scházejí nejen zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů, ale i státu a které uzákoňuje pravidla hry a dohlíží na jejich dodržování. Mimochodem, osud zdejší tripartity je abnormálně pohodový. České odbory velmi statečně snášeli liberalizaci hospodářství v devadesátých letech a k nátlakovým akcím přistupovaly pouze v krajních případech. A pokud dnes ostře kritizují například snižování důrazu na přímé daně a posilování významu daní nepřímých nebo na sociální dopady globalizace, tak spíše solidárně kopírují své radikálnější partnery v evropském odborovém hnutí, než že by byly samy zárodkem nějakých revolučních procesů.

Zkusme si společně položit otázku, zda je vůbec něco, za co by stálo zvednout hlas při prvním máji v úvodní dekádě třetího tisíciletí. Co třeba tlak na zrušení minimální mzdy či na umožnění výpovědí pracovníkům bez udání důvodu?

Ještě atraktivnějším prvomájovým tématem je uchovávání rovných příležitostí mužů a žen. Dodnes je něžné pohlaví často diskriminováno při žádání o zaměstnání - v soukromé, ale i ve státní sféře -, dále při stanovování mzdy i v rámci kariérního postupu. Vladimír Špidla, spravující v evropské Komisi oblast zaměstnanosti, přišel loni s nápadem zavést anonymní dotazníky pro zájemce o práci. Především ženám s dětmi se po celé Evropské unii stává, že nejsou přizvány ani k ústnímu pohovoru, je-li odhalen jejich „děsivý“ rodinný stav. Anonymní dotazníky by se soustřeďovaly výhradně na vzdělání, kvalifikaci a dosavadní profesionální zkušenosti uchazeče o zaměstnání. Stranou by zůstávalo pohlaví, věk i národnost. Jako první anonymní dotazníky zaujaly Francouze, utvrzené sociologickým šetřením, ze kterého vyplynulo, že podle zvyklostí je ideálním zaměstnancem mladý bílý muž, kdežto nejmenší šanci uspět má – nezávisle na skutečných schopnostech – barevná žena v letech, nadto s dětmi školou či školkou povinnými. Hůř snad dopadli jen šimpanzi. Lze pochopitelně vznést dlouhou škálu námitek jak proti anonymnímu dotazníku, tak proti zvýhodňování žen při ucházení se o místo. Jedná se však o legitimní impuls pro debatu nejen politiků, zaměstnavatelů a odborářů, ale i nás ostatních.

Odhodíme-li košaté předsudky a budeme-li ignorovat někdejší rudý nátěr prvního máje, určitě najdeme také další rozbušky pro boj za sociální práva, které nebudou působit předpotopně. Poťouchlá česká realita však tomu chce, aby letošní Svátek práce byl uvozen ještě třeskutějšími událostmi: stávkou zaměstnanců mladoboleslavské Škodovky, ba dokonce absurdními reformami, kterými nám Topolánkův kabinet sice kosmeticky sníží daně z příjmů, avšak citelně zvýší daň z přidané hodnoty, o rušení dlouhé řady sociálních dávek a zavádění poplatků ve zdravotnictví nemluvě.

Zatímco oponentura vládním reformám je úkolem zejména pro opozici, a bude zajímavé sledovat, zda dokáže vybudit jejího lídra Jiřího Paroubka k rétorické smršti, tak tvrdé vyjednávání ve stěžejní tuzemské firmě je ukázkovou parketou odborů. Proti špičkově vzdělanému manažerovi Jahnovi usedl uznávaný předák Povšík, sečtělý, hovořící třemi světovými jazyky, tedy žádné béčko. Tvrdě se licitovalo, ani jedna strana nechtěla dát svou kůži lacino. V okamžicích, kdy řada sdělovacích prostředků rozvášněně popisovala důmyslně koordinované přerušení práce ve škodovce jako nečekaný a záludný tah proti ústavě, tržní ekonomice a našemu blahobytu najednou, tak v útrobách fabriky se vedl důsledný partnerský dialog. Odbory k němu přistupovaly s vědomím, že zásluhou kompetentního managementu škodovka prosperuje, a zaměstnavatelé chápali, že pro sociální smír ve velkém i interním měřítku je důležité brát odbory vážně a respektovat jejich roli. Zkrátka šedá je teorie, leč praxe strom zelený.

Prvního května tak máme vedle recitování Máchových láskyplných veršů důvod nejen se vší pietou vzpomínat, ale také vážně uvažovat o zákrutách budoucnosti. O tom, co je v našem pracovním životě podstatné, nakolik je významná solidarita napříč sociálními vrstvami a jestli si občas svojí sebestředností a absencí empatie nezaděláváme na nové problémy, které mohou jednoho dne ledaskde na této planetě vyústit v krizi navazující na pradávné události v průmyslovém Chicagu.

Psáno pro ČRo6