Na závěr pátečního přenosu hokejového semifinále Česko-Švédsko na pražském Václavském náměstí se reportér České televize zeptal jednoho z diváků na dojmy. Oslovený se na něho beze slova vrhl; chybělo málo a rozmlátil i kameru. Novinář si na jeho chování postěžoval během svého živého vstupu v televizním deníku. Čemu se divil? Při troše empatie by mu došlo, že si zahrává se zraněnými city fanouška, který sem přijel přes půl Prahy (vlakem z Kralup nad Vltavou?) a v mrazu a větru pak tři hodiny sledoval jednu potupnou hokejovou porážku v nadživotní velikosti.

Pořádání masových zábav, při nichž se plebs patřičně odreaguje a zapomene na všední starosti, patří k nejstarším politickým trikům už od dob starého Říma. Římský dav si pro odreagování žádal tekoucí krev - gladiátora nebo dravého zvířete skoleného gladiátorem. Dnešní Češi jsou skromnější a spokojí se s pouličními velkoplošnými přenosy významných hokejových klání. Domácí hokejisti jsou přece mistři, každopádně mají podstatně lepší pověst než politici: Fanděte našim zlatým hochům a zapomeňte na nás!

Věc však obnáší jistá rizika. Co když se místo očekávaného triumfu dostaví debakl? Je to trochu, jako když při duelu člověka s tygrem v aréně zvítězí zvíře a člověka rozsápe. Jenže gladiátor nebyl člověk, zato naši hokejisté jsou (polo)bozi, z nichž některé (Hašek) povolával dav na Hrad.

Jakmile český tým dostane na zadek, manifestace sportu a národní hrdosti se rázem promění v podivnou masochistickou seanci. Hokejovému výprasku od Švédů asistuje pražské náměstí nabité historickými symboly. Po utkání se jím před zraky hrůzou zkamenělého svatého Václava z obřího plátna rozléhá řev vítězných vikingů, jakoby na paměť švédské invaze z dob třicetileté války. Někdy ani ten nejlepší úmysl holt nevyjde.

www.danes.cz