„A přece je to právě dětskost, která lidem poskytuje spolehlivý most pro vzestup do světlých výšin a umožňuje uzrávání každého lidského ducha a jeho zdokonalování, aby směl věčně pobývat v tomto stvoření.“
Abd-ru-shin

Začalo to loni; jedné sektě se přihodil průšvih – k týrání dětí se nešťastně namanula i její členka, do té doby neviditelná vysokoškolačka v Kristových letech Barbora Škrlová: hrála si v té rodině na dítě také. Bizarní případ vyplaval na hladinu veřejnosti a okamžitě se ho pevně chopil bulvár. Coby domnělá Anička, nalezenec bez papírů, byla spolu s ostatními dětmi umístěna do útulku, odkud posléze utekla. Podivná žena začala zajímat i ostatní tisk, ač jistě byla tím posledním, kdo by si to byl přál. Půl roku se ukrývala v norském vyhnanství coby žák Jakub, souvěrci podporována, a teď se kolem ní mediální hladina opět rozvířila – bezmocný pumprlík s vyděšenými tvářemi, demonstrativně v rukách svírající svoji pohádkovou knížku, vytlačil z prvních stránek deníků skutečné zprávy - ze Škrlové se stala superstar .

Vlastně by to bylo úžasné literární téma, tak silné, že by jeho autora jistě neminulo obecné osočení z nesoudnosti: románových zvratů plný příběh o subtilní ženě-dítěti (a bezpochyby - to na fotkách vidět není - i o velmi silné víře) nepostrádá žádnou z gotických ingrediencí pikantního trháku. Hnutí Grálu je vlivná náboženská organizace se širokou členskou základnou v mnoha zemích. Zaštiťuje se více než tisícistránkovou bichlí Ve světle pravdy od německého teologa Oskara Ernsta Bernhardta alias Abd-ru-shina (1875-1941). Autor divadelních her, cestopisů, novel a románů, pracoval na svém stěžejním díle po celý život. Provázel ho přitom barvitý osud obchodníka, cestovatele a posléze nakonec úspěšného spisovatele. Osudově ho však zasáhla první světová válka: studijní cesta Němce Bernhardta do Anglie skončila jeho internací na ostrově Man, kde v něm konfrontace s mezním lidským zoufalstvím rozžehla kazatelského ducha – po válce začíná psát rozsáhlý cyklus přednášek, jež umně v sobě spojují Plótinovu filosofii boží emanace s křesťanským dogmatismem.

Podle toho kniha také vypadá – je v ní k nalezení hodně starých moudrostí, Bernhardtem nově vyjádřených: „Čas! Plyne skutečně? Proč narážíme při této zásadě na překážky, chceme-li to domyslit? Zcela prostě proto, že základní myšlenka je nesprávná, neboť čas stojí! Ale my spěcháme času vstříc! My se ženeme do času, který jest věčný, a pátráme v něm po Pravdě.“ Abd-ru-shinův „Jákobův žebřík“, jak by se dala snad nazvat ona Plótinova myšlenka o emanačních „vrstvách“ (totiž posloupnost „božské, duchovně bytostné, bytostné a hmotné“ od Abd-ru-shina, alias Plótinova hierarchie Boha a tří jeho emanací - ducha, duše světa a hmoty), je onou jasně vyjádřenou informací o „božím plánu“, po níž se adepti svatých učení v knihách tak zvědavě pídí. Byť tedy není pravda, že na tohle přišel sečtělý Bernhardt sám, jak se nesečtělým potenciálním adeptům snaží představitelé sekty namluvit.

Na druhé straně kniha Ve světle pravdy přetéká přísnými soudy, naléhavými apelacemi a plamennými výhrůžkami typu „oko za oko, zub za zub, takto bude se nyní dít těm lidem, kteří nechtějí nic jiného a nedbají zákona Páně!“ Poslušným nesmí ovšem chybět satisfakce: „Co není podle zákonů Božích, to bude nyní zasaženo ranou mečem. Ta přinese vyrovnání, tedy soud. Radovat se pak budou moci všichni ti, kteří podle Božích zákonů nevinně trpěli od lidí; neboť nyní bude jim zjednáno právo, zatím co jejich protivníci nebo soudci budou vydáni Boží spravedlnosti.“

Kolem kazatele, usadivšího se mezitím v rakouském Tyrolsku, brzy se soustředila oddaná komunita, usilovně žijící podle tvrdých pravidel jeho učení. Po nástupu fašismu je ale Bernhardt nucen odejít do ústraní v Krušných horách, kde své dílo doplnil a uzavřel. Je stejně agresivně pesimistické jako doba, v níž vzniklo – proč je právě taková, v tom měl hlasitý prorok Abd-ru-shin jasno: „Protože však lidští duchové prokázali naprostou neschopnost poznat svou úlohu v tomto stvoření, jakož i svou neochotou k jejímu splnění odmítnutím a nesprávným výkladem všech varování povolaných a proroků, ba samotného Syna Božího, jehož ukřižováním zpečetili své nepřátelství, pro to všechno zasahuje Bůh nyní násilím. ( … ) Smutná pravda, že nemůže být více zahanbující pro toto lidstvo! Ale … jediná pomoc ...“

Jako každý dogmatický model, je i ten Abd-ru-shinův důsledně deterministický, řekněme až duchovně-laplaceovský, pevně zkrátka kauzálně svázaný, kde každý pohyb hmoty i mysli představuje neodmyslitelnou cihlu v jediném chrámu Stvoření. Současné, hrubohmotné utrpení, je jeho vyznavačům vstupenkou do ráje. Čím hůř, tím líp, radujte se, dědiční hříšníci, je-li vám ublíženo – taková je filosofie Poselství Grálu. Mučednice Škrlová, která v ní byla vychována, donesla nyní svůj kříž zpátky domů; tam ji zavřeli do blázince – co si může přát víc: svoji svatozář z trnů má už jistou. Spokojen může být i její tajemný otec, místní hodnostář této bizarní církve. Až ji nakonec pustí - a ono nic jiného nezbude - , nepochybně bude uklizena někam, odkud už o ní nikdy neuslyšíme – nebude-li mít opět smůlu. Tam se o ni postarají její věrní (ti, kteří také věří, že za cílem bude další dráha), a tak je to koneckonců v pořádku. Až do té doby ale, než se tak stane, budeme ji živit my všichni, a s ní i ty, kteří se jí teď věnují. Co mohou vypátrat? Případ týrání těžko ještě dozná změny – děti jsou v ústavu, matka ve vězení. Dospělá Škrlová jako spolupachatelka Mauerové? Jak z ní svého času novinář v Norsku vypáčil, diblík naopak dostával nakládačku od kluků. Lze soudit fanatické podivíny za to, že mění pohlaví, identity, ba i svoji tělesnou váhu podle okolností? Jak mohou pomoci nešťastně-šťastné, dospělé a inteligentní osobnosti, která jim o to nestojí? Vždyť zákon, který ona uznává, je jiný – je to ta tlustá kniha: „To, čemu se říká na zemi dětské, pramení z čistoty jako část jejího působení!“- Abd-ru.shin.

Celý ten podivuhodný cirkus přinese nakonec jen jediné: v řadách Hnutí Grálu se zrodila Svatá Barbora. Ona to ví.