Zrušme státní aktivní politiku zaměstnanosti

Největší podíl na nezaměstnanosti a vysokých sociálních nákladech s tím spojených má kriminalizace svobodné dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, v kombinaci se státní aktivní politikou zaměstnanosti.

Základní důvody pro potírání a kriminalizaci švarcsystému jsou tři. Zaprvé potřebují politici stálý zdroj peněz do systému, aby mohli platit to, co naslibovali. Proto odebírají každému zaměstnanci více než polovinu toho, co vydělá. Zapomeňte na to, že zdravotní pojištění je snad nějakým pojištěním. Už z principu pojištění by totiž musela být tato platba, tedy pojištění proti něčemu, co se může přihodit, dobrovolná. Zapomeňte také na to, že sociální zabezpečení je nějakým skutečným zabezpečením. Přes veškerá ujištění politiků vám totiž stát přesto, že platby s tímto názvem jsou povinné, nikdy žádné zabezpečení jako protihodnotu garantovat nemůže. Představa, že politici byť jen tuší, co bude za několik desítek let, je směšná. Jsou to prostě jen skryté průběžné daně. Kdyby je politici nazvali férově daněmi, poslali by je do řiti pravděpodobně i ti, co si doteď myslí, že jsou pojištění a zabezpečení. Zadruhé jsou tyto peníze zdrojem obživy pro státní zaměstnance, neboť je nutné je vybírat, spravovat a přerozdělovat. A to jsou voliči, o jejichž hlas se hraje. No a zatřetí jde o to, že by byli občané pod podstatně menší kontrolou politiků skrze stát a byli by svobodnější ve svém rozhodování a odpovědnosti za něj – a to je to poslední, co by dnešní politik, veskrze sociální inženýr, chtěl a potřeboval.

Proti nezaměstnanosti prý bojuje stát skrze tzv. aktivní politiku zaměstnanosti. Jen málo věcí je horší, než jakákoli tzv. aktivní politika. Každá taková činnost totiž neznamená nic jiného, než že produktivním lidem – což jsou zaměstnavatelé ruku v ruce se zaměstnanci a to ryze v soukromém sektoru, tvořícím nové zdanitelné hodnoty – vezmou politici vydělané peníze, aby je dali jiným. To je celé a žádné vzletné kecy na tom nikdy nic nezmění. V případě zaměstnanosti je to stejné. Dotační politikou a protežováním různých oborů před jinými, nebo jen protežováním některých před jinými uvnitř oborů, nadělají politici obrovské škody jak finanční, tak morální. Přitom stát žádné pracovní místo de facto nedotuje. To jen zaměstnavatelé společně se svými zaměstnanci v soukromém sektoru musí vydělat peníze a státu je odvést, čímž de facto platí jinému zaměstnavateli a jeho zaměstnanci tzv. vytvoření pracovního místa, aniž by navíc mohli ti, co to platí (a jejichž peníze na odvod daně vznikly jednoznačně z titulu efektivního řízení), jakkoli ovlivnit efektivitu vzniku takového "nového místa" u někoho jiného. To je tragédie.

Stát prý takovými normami, jako je například zákoník práce, poskytuje zaměstnancům více jistot, než kdyby pracovali oním kriminalizovaným švarcsystémem. Tohle bych bral za předpokladu, že by byl zákoník práce alternativou k něčemu takovému, jako je švarcsystém, aby měly obě strany ryze soukromoprávního pracovního vztahu možnost volby výběru. Bohužel tomu tak není. Švarcsystém si nemohou, ba dokonce nesmí (!), zvolit obě smluvní strany ani v případě, že by obě svobodně chtěly. A to už raději vynechávám paradox zákoníku práce, který sice zaměstnancům dává v jejich prospěch více jistot, ovšem nikoli za ztrátu čehokoli v jejich neprospěch, co by těch více jistot vyvážilo.

Švarcsystém by nejenže neměl být kriminalizován, ale měl by se podle mě stát jako princip vzorem pro základní způsob spolupráce mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Jde totiž primárně o svobodu rozhodování dvou subjektů, přičemž prostor pro takovou svobodnou volbu výběru by měl být co nejširší. Společně s tím bych postupně omezil a nakonec zcela zrušil jakékoli průběžné odvody na principu povinnosti jejich platby, neboť je jen a jen odpovědností jedince za jeho život, jak si bude spořit a investovat a zda ve stáří bude mít z čeho žít. Pokud se člověk sám nechová zodpovědně, ačkoli dobrovolně tuto volbu měl, je jeho budoucí případná chudoba v důchodu nejenže logická a oprávněná, ale také žádoucí jako příklad pro mladší generace.

Ano, politici by měli ve správě podstatně méně peněz, ubyla by dlouhá řada státních zaměstnanců a občané by byli svobodnější a odpovědnější za svůj vlastní život, přičemž by se k sobě zcela přirozeně více přimkli členové rodiny. Jenže přesně o to jde, pokud má jít opravdu o skutečnou změnu systému a ne jen o kosmetické úpravy systému dosavadního - a ten problém nezaměstnanosti, umělé zaměstnanosti a stárnoucí populace prostě nevyřeší ani s novým faceliftem.

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora