Není to dávno, kdy mi po jednom z obědů profesor Petr Piťha řekl: “Dominiku, ty nevidíš že náš svět odchází?” Tato věta se mi vybavila, když jsem v neděli kolem 22 hodiny večer obdržel zprávu, že zemřel dr. Ivan Havel, bratr bývalého českého prezidenta Václava Havla.

Ivan M. Havel

Chtěl bych touto cestou vyjádřit soustrast manželce, celé rodině Havlových, ale také i cítím povinnost poděkovat Ivanu Havlovi za jeho osobní statečnost a veškerou podporu, kterou dokázal nejenom skrytě, ale i veřejně poskytovat svému bratrovi Václavovi a celé své rodině, která po dlouhá léta stála na čele odporu proti komunistické diktatuře. Chtěl bych také poděkovat i jménem těch, které v době, kdy byl Václav Havel ve vězení, podporoval, pomáhal, ale také povzbuzoval. Dodnes mám v paměti moment, kdy jsme spolu s Ivanem Havlem čekali před borskou věznicí na propuštění mého jiného spolumukla, dnes už také zesnulého, P. Františka Líznu.

Za nás přátele Václava Havla, ale i za lidsky širokou oblast spolupracovníků, bohatou na osobnosti a mnohé odvážné a čestné ženy a muže, kteří se takto shromažďovali v bytě na Rašínově nábřeží, u dnešního Tančícího domu, mohu rád a s vděčností dosvědčit roli Ivana Havla. Že velmi často, když nebylo možné se kontaktovat s Václavem Havlem, třeba po mých cestách po celém Československu, že nám byl tou kontaktní osobou, která vyřídila vše potřebné. V našich očích měl nesmírnou autoritu “muže vědy”, o kterém jeho bratr prezident vždy říkal: „Já mám čestné doktoráty, ale můj bratr má ten skutečný doktorát.” Myslím, že jeho vklad do obnovy svobodné společnosti v rámci Akademie věd po roce 1989, kdy jsem ho častokrát navštívil v jeho pracovně ve věži jeho domu, a kde se setkávali mnozí lidé, se kterými se vedly podnětné diskuze, je nepopiratelný. Byli to lidé jako Zdeněk Neubauer, prof. Třeštík často v doprovodu s prof. Bělohradským, prof. Heller, paní Kamila Bendová, někdy i s Václavem, prof. Vopěnka a mnozí další, jejichž jména si nyní už nevybavuji.

Naše první setkání se odehrálo právě tam na nábřeží, v pracovně s pohledem na Pražský hrad, kdy jsem mu přinesl zprávu jeho bratra Václava s pokyny z vězení, co je potřeba zařídit. Poté jsme se vydali na bohoslužbu ke sv. Jiljí, kde nás očekával po mši svaté Zdeněk Neubauer. Jeho úkolem bylo napsal předmluvu části Dopisů paní Olze, kterou Václav Havel nazval Kapličkou, která pak vyšla díky doktoru Karlu Skalickému a prof. Vránovi i v Křesťanské akademii v Římě. Tento výběr měl být také součástí čestného doktorátu univerzity ve švýcarském Freiburgu. Neutralita švýcarské federace ale nedovolila politickou akci, za kterou by mohl být čestný doktorát vnímán. Podobně se nevyplnila ani moje žádost na generální kapitule dominikánů v americkém Oaklandu, aby namísto Nobelovy ceny, kterou měl obdržet kardinál Arns za dopis Fidelu Castrovi, ve kterém ho chválil jako toho, který zakládá Boží království na Zemi, byl navržen někdo jiný. Moje celodenní diskuze, podpořená dnes již také zesnulým P. Jaromírem Vinklárkem (otec Jordán), vyústila v moji prosbu o žádost Nobelovy ceny pro budoucího prezidenta Václava Havla. Tehdy byl můj nápad přijat z velké části s výsměchem. O to větší byla moje radost, když jsem o tři roky později mohl při návštěvě Mexika vystoupit jako svobodný občan Československa, jehož prezidentem byl Václav Havel.

Chtěl bych proto vyjádřit projev úcty, přátelství i vděčnosti, že jsem se s Ivanem Havlem ve svém životě setkal, že jsem mohl přijmout jeho nabídku pomoci, a v důsledku být vtažen do spolupráce s oběma bratřími, tedy včera zemřelým dr. Ivanem, i dříve zesnulým prezidentem Václavem.

Dnešní modlitba při ranní mši svaté patřila právě zesnulému dr. Ivanu Havlovi, jeho manželce a jeho rodině. S modlitbou za jeho duši,

Odkaz: Společný rozhovor Ivana Havla s Dominikem Dukou na České televizi.