SPOLEČNOST: Střezte jazyk! (Favete linguis)

Velice oblíbeným stalo se slovo fašismus a zejména naši soudruzi si je zvykli (už dávno) používat co přílepek komukoli, kdo s nimi nesouhlasí. Dokonce i německá (předválečná) sociální demokracie byli v jejich slovníku sociálfašisté, že? A ono se to kupodivu vžívá, skoro jako „náš letopočet“ případně „před naším letopočtem“, správně by to ovšem mělo znít „před narozením našeho letopočtu“, který se počítá před a po narození Krista, když už nám tedy cosi brání vyslovit slovo Kristus.

Inu, facse je svazek a hned vedle je dnes už vymizelé slovo fašina, což ve slovníku armády zaniklého mocnářství bývala faschine, čili proutí svázané do otepí, tudíž svazků větších a používaných ku zpevnění stěn zákopů. Ostatně nejen těmito vojenskými sbory, jak může dokumentovat snímek ruských zákopů z prvé světové. Zde již v době rozpadu říše, jak dosvědčuje transparent v pozadí. Heslo mír pro celý svět vhodně doplňuje tasený kinžál.

Benito Mussolini se nejen v Zürichu přátelil s jistým Leninem, který se o něm zmínil jako o naději italského socialismu, taktéž tam - jako Vladimír Uljič - chytnul lues. Údajně dokonce od shodné dámy jménem Elvíra Balabánová, přečetl jsem si kdes.

Fasce, zde cosi jako naše pruty Svatoplukovy, taktéž případně jednota, svornost, solidarita, stalo se pak odznakem přívrženců války (s Rakousko-Uherskem, ač Itálie byla členem Trojspolku). Benito Mussolini později různé ty spolky roku 1919 zorganizoval v jediné hnutí. Itálie zdála se jim tehdy hlavně nedostatečně odměněna za svou účast v konfliktu a nedostatečně odměněni připadali si i jeho veteráni.

Na rozdíl od Lenina však Duce (dobrovolník na frontu) nevyhlásil třídní boj, ale program překlenování třídních rozporů. Tyto spolky pak po celé Itálii nejprve zarazily pokusy o bolševické povstání a v říjnu 1922 (přesně 28.X.) „pochodem na Řím“ vedeným všemi 40 poslanci fašistické strany, v jejichž čele mašíroval Mussolini, získaly rozhodující moc v zemi a Benito se stal předsedou vlády

Nu a pak tedy postupně nastal v zemi politický systém zvaný fašismus. Protože to opravdu na čas a ve srovnání s jinými zeměmi vypadalo jako dobré řešení sociálních problémů, příklad si brali i jinde a vzniklo z toho hnutí věru mezinárodní. Že prosakovaly pověsti o nevybíravých prostředcích tohoto režimu? Vlaky jezdily přesně, nezaměstnanost klesala a dokonce britská atentátnice na Mussoliniho (ustřelila mu špičku nosu) byla jen vypovězena ze země.

Takže fašisté byli i u nás docela obyčejná politická strana jako třeba komunisté, případně národní socialisté. Na rozdíl od pozdějších nacistů (národních socialistů německých a dělnických) nevyznávali fašisté italští, ani jejich pozdější španělská odnož falangisté, antisemitismus a členy Velké fašistické rady byli i Židé, a to v procentu vyšším než zemský průměr.

Překonávání třídních rozporů dělo se zejména za pomoci odborů, kterým dána pravomoc nad zaměstnavateli (kamž vykročil i náš nový zákoník práce) a byly to také odbory, kdo jmenoval zákonodárné sbory. Proslavené hlavně tím (také odněkud známe), že se jejich svobodně zvolení zástupcové svrchovaného lidu nebyli schopni dohodnout vůbec na ničem. Tím (jaksi) odstraněno všeobecné hlasovací právo, základní to pilíř demokratického mravu. (Dělo se postupně, nikoli hned roku 1922, například censura zavedena až 1924). Členství v odborech bylo, jak jinak, než povinné. Obdobně zdravotní a sociální pojištění, ani všude v Evropě tehdy věc nikoli běžná. Však když se mělo zavést i v Československu, naši komunisté silně protestovali.

Fašisté pak se organisovali nikoli zrovna do lidových milicí, ale do milizia nationale. K rozpoznání byli podle černých košil (camiccia nera) a zvláštních černých čepic. Vykonávali strážní a policejní službu, případně buserovali až do té výzdoby oken, jako naši uliční důvěrníci a důvěrnice. Nicméně kontrolovali třeba i nepoctivé kramáře a zastávali se ubohých nájemníků před nelidskými domácími. Parlament, shodně jako u bolševiků či po nich i nacistů, prostě považován za žvanírnu a vyřazen ze hry. Podobně jako dobrovolná účast ve volbách či nepovinné členství v odborech a možnosti volby zdravotního i důchodového pojištění. Fašisté, stejně jako bolševici a po nich i nacisté, taktéž zajisté vycházeli vstříc vůli lidu, šlo jim o blaho lidu a pokud jde o represe „těch bohatých“ pozemkovou reformu a vůbec obecným přistřihováním křidélek majitelů výrobních prostředků, či i jen nemovitostí vyhovovali vůli lidu. (Ne, že by se o to ti přistřihovaní mnohdy nezasloužili.)

Za zmínku snad stojí, že když se u nás fašismu neuchytil a nacismus dospěl do našich pohraničních lesů, vod a strání skrze kolony wehrmachtu, prosazující, jak se zdálo nezadržitelně, myšlenky německého národního a dělnického socialismu, když rozvráceny všecky naše dosud uznávané hodnoty (nectěné ostatně od samého počátku většinou naší německé menšiny) a namísto Československa měli jsme Česko-Slovensko, k hledání řešení přispěl i jeden z „mužů 28. října“ J.V. Klofáč v Českém slovu dne 20. listopadu 1938 takto:

Národní socialismu vznikal u nás. U nás budovali jsme jej přes čtyřicet roků, v našich poměrech vykonal sice mnoho, ale nemohl se stát rozhodující mocí jako v Německu. Německo a jeho národní socialismus nesmíme jen dohánět, musíme jej předhánět. Národní socialismus v Německu nás v praxi předčil. Má moc a neslouží utiskovatelům. Musíme odmítati každého, kdo jako dítě blábolí o blízké chvíli, která nám vrátí všecko oč jsme v říjnu přišli a co je definitivně ztraceno. Musíme ve střední Evropě dát příklad vzornému soužití Slovanů a Němců, což je tím snadnější, že jsme často spojeni též krví. Otec mé matky byl plnokrevný Němec z Pohledu u Německého Brodu.

Plyne z toho všeho nějaké ponaučení? Snad ano. Například v oblíbeném hesle o veškeré moci lidem, bez doplnění jakým lidem. O nespokojenosti s bramborovými obličeji i bramborovými řečmi svobodně volených zástupců, jež by však měla vést k jejich výměně za zástupce s méně bramborovými obličeji a schopné i jiné než bramborové řeči, nikoli k zavržení demokratického mravu. Zajisté nikoli nejlepšímu, ale také nikoli nejhoršímu z mnoha jiných a špatných.

Že se nemáme zříkat věcí jednou stabilizovaných, a to i ve zdánlivých maličkostech, jako je před Kristem a po Kristu a vědět také to, že fašismus není nadávka, ale politická síla upřednostňující například odborovou moc těch, kdo práci vykonávají. nad těmi, kdo ji pro ně vymýšlejí.

Křesťanské zásady ponaučí, že silní mají bráti se za slabé, zdraví za nemocné, chytří za ty méně chytré až úplně hloupé, nic však o tom, že silní, zdraví a chytří mají být podřízeni slabým, nemocným a blbým. Není v těch zásadách (pokud vím) arciť také nic o tom, že pilní mají podporovat líné. Fašista je ten, kdo nabízí snadný recept na cokoli, prosazuje změnu čehokoli a prosazuje zájem své lenosti skryt za štítem vůle lidu, obecného zájmu a třeba i světového pokroku. Případně komukoli nadává do fašistů, neb to používá jako generální terminus technics pro každého, kdo s ním nesouhlasí a obecnému zmatení jazyka vůbec.
Takže, střezme svůj jazyk!