V předvečer 21. června 1880 se konala ve Frenštátě pod Radhoštěm poněkud neobvyklá slavnost. Místní učitel Alois Pelikán byl dekorován „Stříbrným křížem“ císaře Františka Josefa I. Začala lampionovým průvodem žáků frenštátské školy, když dva sbory žáků zapěly dvě sborové písně „Den tento stvořil Pán“ a „Slyš, pěvců sbor se k tobě blíží“. Poté hudba zahrála ještě tři písně a obecenstvo provolávalo hlučné hurá.

Druhý den byly všechny domy města ozdobeny prapory v národních barvách a o půl desáté přišli členové místní školní rady, doprovázeni učiteli a žáky k Pelikánovu bytu, aby „pana rechtora“ odvedli do zasedací síně městské radnice. Zde byli již shromážděni okresní hejtman Richter, inspektor Šašek, členové obecního zastupitelstva, předsedové místních spolků a četní další hosté.

Alois Pelikán

Pan hejtman předal jubilantovi stříbrný kříž a slavnostní řeč pak pronesl měšťanosta Rudolf Kallus, v jejímž závěru předal Aloisi Pelikánovi diplom o čestném občanství tištěný zlatými písmeny. Poté se všichni odebrali na mši svatou a posléze do školy, kde v první třídě dívčí byla krásná výzdoba sestávající se z tolika kytic a věnců, že se podobala spíše zahradě než učebně.

Odpoledne konala se u Pelikánů slavnostní hostina, během níž přicházelo mnoho blahopřejných telegramů a přípisů. Slavnost tato byla pro město Frenštát velkým svátkem - svátkem lásky a vděčnosti občanstva k milovanému učiteli.

Alois Pelikán setrval ve školské službě až do 15. září 1880. Poté zůstal až do roku 1881 ředitelem kůru a zemřel 15. května 1901. Jeho pohřeb byl impozantním a především dlouhým a nekončícím průvodem.

Alois Pelikán (1809-1901) nastoupil v roce 1826 po učitelském kurzu v Olomouci jako učitelský pomocník v triviální škole ve Frenštátu pod Radhoštěm. V roce 1840 dosáhl učitelského místa a byl současně regenschorim – ředitelem kůru. U žáků i občanů těšil se mimořádné vážnosti a úctě.

Více než půl století vzdělával frenštátské žáky, když jeho otec Jan Pelikán činil stejnou dobu (padesát let) před ním.

Já vím, je to doba hodně dávná. Dovede si představit, že by se v této zemi našlo město, v němž by se s jakýmkoli učitelem či ředitelem místní školy takto vřele loučili?

To je nejen nad chápání dnešní veřejnosti či ministryně školství, která jistě o něčem takovým nikdy neslyšela. A to je učitelský problém dneška. A problém veřejnosti, která chápe úlohu učitele bohužel zcela jinak. Což je strašná tragédie naší doby.