Upadla v zapomenutí, tato jistě dobře míněná rada samotného Klementa Gottwalda, vyslovená po procesu s generálním tajemníkem KSČ. O němž se zrovna tehdy zjistilo, že se již při založení, jsa buržoasního a židovského původu (jak se přiznal, rozhlas odvysílal a filmový týdeník natočil), do KSČ vloudil s úmyslem rozložit ji a až se strana (pod jeho vedením) zmocní moci, zvrátit nezvratný historický vývoj návratem ke kapitalismu. Jak logické, že?

Inu, patřím k těm, kterým za Slánským na mou věru slzička neukápla, a spíše se hlásím k Svitákově (ač to byl taktéž komunista) myšlence o historické nespravedlností vězící v tom, že byl oběšen pouze Slánský a nikoli také Gottwald. Leč podvrhuje se mi myšlenka, že víra v jakousi stranu, její semknutost a vůbec jednota všech jednot, jest nám specifikem dosud a je hodnotou podezřele pochybnou. Asi jako když nám jistá herečka (a to byla výtečná) kandidující za KSČ do Senátu radila, že se máme dát všichni dohromady a budovat tu naši krásnou zem.…Za mého mládí se k tomu ještě tančilo v řetězu a zpívalo cosi jako hola, hola, hola, omladina Titova, což zapadlo, když Tito odhalen jako krvavý pes. (Což byl.)

Patřilo k výdobytkům KSČ nenápadně předkládané tvrzení, že dějiny začaly až s komunisty. Případně tedy (specialita pana Mahlera) s dělnickým hnutím. Nevyučovalo se tam ovšem, že prvý pětidenní pracovní týden na světě zavedl nelítostný kapitalista Henry Ford (roku 1925), a zahájil tak vlastně éru spotřební společnosti. Usoudil totiž, že lidé mající více volného času budou mít více důvodů nakupovat a více nakupování přinese požadavek zvýšení výroby. Činil tak zajisté v honbě za (nemravným) ziskem, tak jako jezdí rychle automobily naši podnikatelé, na rozdíl od pana Paroubka, který tak činí v zájmu nás všech - jednotných. O vysloveně protidělnických zákonech zavedených vládou dělnické třídy (změna zaměstnání, absence, fluktuace) ruku v ruce s vládou strany německé a dělnické, jako i národně socialistické, se arciť v dějinách dělnického hnutí taktéž nevyučovalo. Toto epické odbočení od požadavků jednoty, o níž si přeji vésti řeč, pokládám za ústrojné neb ilustrativní.

Velmi mne vždy pobaví, když se některý z našich všeznalých žurnalistů neopomene zmínit, že proti americkému presidentu se vyslovil, případně hlasoval v Kongresu či Senátu i příslušník jeho vlastní strany. Hle, jaká nejednota. Kam se na nás ti Američané hrabou, má být zřejmě ta zvěst. To u našich politických stran jsme jiní pašáci. Svět myšlenek, názorů i postojů, tedy jakési menu funkce instituce jakou je politická strana, jest u nás v oblasti náboženského dogma, jehož jediným správným vykladačem pak předseda partaje jest. V čemž straník odsouzen do posice kněze nesloužícího bohu, ale svému biskupovi. Jakýkoli nesouhlas se stranou, případně jen názorem jejího předsedy, budiž označen za výsledek příčin podlých, nízkých a obecně nečestných. Nositel pak za obecný odpadek nejen strany, ale samozřejmě i celého lidstva vůbec. Neusedneš vedle něj, aniž s ním budeš sdílet společnou místnost. To čumíte, Amici! (Ale dočetli jsme se toho i o Blairovi, člen vlastní strany ho tupí, i vy čumte, Britové!)

Jistě, narážím zde zejména na jednu jistou stranu „našeho politického spektra“, hlásící se k „evropským hodnotám“. Ty se zřejmě, viz ten uvedený příklad Bushových Republikánů s presidentem nesouhlasících, od té americké liší. Domnívám se, že nikoli k dobrému. Té partaje i nás všech. Obávám se však, že předmětná strana není u nás až tak vyjimečná. Tento příznak totalitní mentality činící z našeho politického života jakýsi trh vedený zásadami hostinského Palivce (ožer se u mne) lze pokládat za zobecnělý. Tu a tam se politická strana přizdobí jakousi celebritou (zpěvák či fotbalista, bereme vše), ale zdá se mi, že zatraceně vystříhá se toho, aby přijala za svou jakousi celebritu myšlenkovou. Cesta za veřejnou a pochopitelně sdílenou pravdou zaměněna za touhu po moci (potažmo požitcích touto nabízených). Významu ve stranické hierarchii nabývají lidé hodnocení nikoli za svou myšlenkovou, či obecně intelektuální kapacitu, ba ani za umění nalézat řešení, ale obratnost vylhat se s všelijakých ošemetností. Čunek zazářil tam, kde všichni zatím selhali, a hle, čeho se mu dostává. Policie nešetří, odkud se poděly mnohamilionové kauce vytahující z vazby naše mafiosy, ale půlmilion Čunkův, to je pošušňáníčko.

Je to pouhá ješitnost? Vliv temných sil snažících se kalit vodu i tak již zkalenou, neb rozpoznání zlého tím ztíženo až znemožněno? Staré struktury pizdivlků ? Široká škála možností se zde nabízí.

Paní Šiklová, vychovávající naši mládež co pedagog universitní (a tudíž snad i universálně vzdělaná) soudí, že vzpomínat komunistického útlaku před normalisací okupační, bylo by jako vzpomínat oběti napoleonských válek. Místopředseda Konfederace politických vězňů pak docela vážně navrhuje, aby odškodnění za kriminál bylo vypláceno jen osobám vězněným před rokem 1968. Předsedkyně KPV na zasedání na Žofíně zahovoří o zásluhách odboje proti totalitě ze čtyřicátých, padesátých a šedesátých let,… Pak už se zřejmě nedělo nic. Jen aby se náhodou do tohoto hodnocení nedala zahrnout ani Charta, ale hlavně ani Hučín, který měl tu smůlu, že v padesátých létech ještě nebyl na světě, v šedesátých dítě, a tak se k odboji dostal až v létech sedmdesátých?

Jaká to i zde, u obou dam, shoda mentality s naší obecnou politickou praxí. Co já jsem nekonal, nikdo nekonal a pokud konal, nebylo toho. Hlavně pak nepřipustit nějakou věcnou diskusi, což základ demokracie, na rozdíl od totality. Tam věříme straně, soudruzi, a v jednotě je síla. Dnes nám patří Německo a zítra celý svět, pravilo se o tom v písni také u jedné takové strany.