Průběžný systém rovněž ohrožují politické otřesy, války či měnové krize, které důchodce pocítí na vlastní kůži, jako to pocítili v Řecku, Maďarsku či Pobaltí. Obecně platí, že investice do penzijních fondů patří jednoznačně mezi nejbezpečnější.

Dosud zveřejněné principy penzijní reformy jsou dokladem toho, že vláda přistupuje k penzím velmi opatrně a žádné dramatické převraty nechystá. Přesto vyvolávají značně vzrušené diskuse a vedou k šíření mýtů o tom, co se na české penzisty chystá a jak to kdekdo odskáče.

Jedním z ostře diskutovaných témat je sjednocení sazby daně z přidané hodnoty na dvaceti procentech, z čehož je slíbena poněkud nepochopitelná výjimka pro několik málo základních potravin.

Příprava na zdražení

Navýšení DPH je samozřejmě sledovanou záležitostí, protože se týká cen potravin, léků, knih a řady dalších sociálně citlivých položek. Je nesporné, že to lidé při nákupech pocítí, zvláště v době, kdy i bez daňových změn ceny potravin rostou. Jednotná DPH má ale logiku a velmi špatně se s ní švindluje. Nutnost řešit sociální dopady zejména na rodiny důchodců je však evidentní a s navýšením důchodů bude nutné počítat. Nakonec kompenzaci inflace seniorům garantuje zákon a část výnosu ze zvýšené daně to nepochybně spolkne.

Když ale začneme počítat, rychle zjistíme, že těch šedesát miliard, které takto stát získá, není ve skutečnosti daní za zavedení nových penzí pro dnešní třicátníky, ale řeší především důchody dnešních penzistů. Výpadek příjmů na důchodovém účtu, který má způsobit to, že lidé si budou moci vyvést tři procenta zemzdy z povinného sociálního pojištění na důchodové spoření, bude nejspíše velmi malý. Princip dobrovolnosti a nutnost dodat další dvě procenta z „vlastního“ odradí velkou část lidí, zejména ty s nižšími a středními příjmy. Systém bude nabíhat postupně a velmi pomalu. Výpadek příjmů bude dělat možná deset miliard ročně – a i to je poměrně pesimistický odhad. A i po kompenzacích důchodcům a nízkopříjmovým rodinám a snížení stropů na placení pojistného (které bude znamenat méně peněz pro stát) zbude eráru možná až třicet miliard korun, které dorovnají současný deficit na důchodovém účtu, jenž vzniká proto, že seniorů přibývá a platících pojištěnců ubývá. PosunDPH je tedy především stabilizačním opatřením řešícím již existující deficitnost veřejných financí – a až pak úhradu nákladů na penzijní reformu.

Reforma? Ano. Vyřešený problém? Ne

Ta, jak už bylo řečeno, je velmi skromná a základní problém průběžných penzijních systémů neřeší. Tím problémem je nezvratitelné stárnutí populace. Pracujících a platících ubývá, zatímco lidí v poproduktivním věku přijímajících penzi přibývá, navíc se prodlužuje jejich věk dožití.

S tím, že jim budoucí generace zajistí slušný životní standard na penzi, prostě nemohou dnešní třicátníci počítat. Pokud by si však chtěli našetřit na stará kolena něco do prasátka, aby jim to solidně přilepšilo, musí to být zřetelně více než pět procent platu, jak s tím počítá návrh reformy. To, co nyní vláda chystá, je tak vlastně jen zlepšením podmínek pro zajištění lidí se středními a vyššími příjmy na vlastní stáří. Jen velmi omezeně, v podstatě minimálně, znamená řešení dopadů stárnutí populace na penzijní systém. Bylo by asi dobré to veřejnosti srozumitelně sdělit.

Stát se nepostará

Prostě stát se v budoucnu nepostará, tak jako se nepostaral po dva tisíce let (s výjimkou několika desetiletí, kdy se to civilizovaný Západ pokoušel zavést a skončil neúspěchem). Náš problém totiž řeší všichni na světě. A jsme u dalšího mýtu. Kapitálové spoření na stáří není žádný experiment, jak se snaží tvrdit levice, ale opak je pravda. Výhradní role průběžného systému, tak jak to funguje v Česku, je rarita vyskytující se v počtu zemí spočítatelných na prstech jedné ruky letitého pracovníka na cirkulárce. Prostě: spoří se všude. A všude se nějak museli vyrovnat s tím, že úspory znehodnocuje inflace nebo je někdy někdo ukradne. Jedinou jistotou v životě je nakonec to, že jednou umřeme a pak už penzi potřebovat nebudeme.

Strašení fiktivním tunelem

Průběžný systém rovněž ohrožují politické otřesy, války či měnové krize, které důchodce pocítí na vlastní kůži, jako to pocítili důchodci v Řecku, Maďarsku či Pobaltí. Obecně pak platí, že investice do penzijních fondů patří jednoznačně mezi nejbezpečnější investice, kde těch ztrát zase tolik není a ke skutečnému ožebračení důchodců nedochází. To, že se v této zemi najdou nejen populističtí politici, ale i lidé vydávající se za ekonomy, kteří spoření na stáří prohlašují za krmení tunelářů, vypovídá spíše o intelektuální úrovni dotyčných než o skutečných rizicích, kterým jsou úspory vystaveny. Nakonec je s podivem, že se zde v nejrůznějších diskusích zpochybňují nové penzijní fondy, zatímco ve starých fondech penzijního připojištění je zhruba čtvrt bilionu korun, o něž se podle všeho nikdo nebojí a kde úspory fungují tak, jak mají.

MfD, 23.2.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro