Češi jsou divný národ. Volební kampaň spěje do finiše a na převozné pódium napochodují špičky jedné ze dvou hlavních stran, přičemž skoro každá z oněch špiček má přímo tuny másla na hlavě – podivné kamarády z podsvětí, podivné kšefty, při nichž mizí ze státního rozpočtu (a tedy z kapes daňových poplatníků) desítky miliard, ekonomickou havárii aerolinek, veřejně projevené sympatie k hospodářské politice Adolfa Hitlera a tak dále a tak podobně. A tu najednou z davu mladých lidí přiletí sprška vajec, která se k tomu máslu na hlavě náramně hodí a kterou to máslo na hlavě přímo magneticky přitahuje. „No konečně!“ nevyhnul se člověk citátu z Petra Cibulky. Když si ale následně proklikal web či otevřel noviny, nestačil se divit. Nejméně polovina reakcí byla odmítavých, ba varovných: vajíčková smršť prý svědčí o rostoucích fašistických tendencích, demokracie je v ohrožení.

Webové titulky hlásaly takřka unisono, že politologové házení vajec odsuzují. Prosím, jako občané na to mají právo, ale ať pátrám, jak pátrám, žádné symptomy fašismu ve „vajíčkové revoltě“ nenalézám. Na rozdíl od rozehnání CzechTeku, jímž se chtěl Jiří Paroubek při nástupu do funkce premiéra uvést jako muž silné ruky. Povedlo se, má stabilní elektorát, nicméně sám svým pojetím politiky i programovou agendou vyhloubil ve společnosti generační příkop.

Ty na nás kamenem (pendreky), my na tebe chlebem (vejci), odvětila mu po pár letech mládež. Původci akce zvolili házení vajec jakožto sice mezní, leč nikomu neubližující prostředek – na nové sako či tričko Jiří Paroubek přece má, vždyť on není žádná „socka“.

A když při pohledu na mumraj u Anděla pochopili, že jim vše začíná přerůstat přes hlavu a že další gradace by už asi jednoznačně překročila nejasnou hranici mezi karnevalem a výtržnictvím, sami vyzvali ke složení zbraní a k účasti ve volbách. Zachovali se tudíž dospěle a občansky zodpovědně, a již jen tím myslím obvinění z fašizoidních tendencí sami vyvrátili.

Půjdou tedy volit.

Snad. Ale koho mají na výběr? ODS? Ta se sice dlouhodobě těší mezi nejmladšími voliči daleko větší přízni než „sexy soc. dem.“ a mezi vajíčkovými vrhači se nacházeli i členové jejího Modrého týmu, leč bylo by chybou vysvětlovat celé dění jako vyjádření vřelých sympatií mládeže k občanským demokratům. Sami modří byli raději spíše zticha, pomineme-li Mirka Topolánka, který skoro pokaždé musí plácnout nějakou blbost. Ta nejnovější o řízené provokaci ČSSD má však přesto velkou vypovídací hodnotu: o paranoie, kterou si ve vysoké politice užene každý, bez ohledu na rasu, pohlaví či náboženské přesvědčení. Strana se v tiskové zprávě od vrhačů distancovala a vyzvala je, ať své činnosti zanechají a jdou raději volit.

Snad nejostřeji se distancoval exmodrý prezident Václav Klaus, jenž vydal prohlášení, které všichni od února 1948 očekávají od Edvarda Beneše, byť vědí, že už nemají šanci se dočkat: „Je to bezprostřední útok na elementární principy demokratické soutěže politických stran, kterou jako prezident republiky i jako občan jsem povinen hájit.“

Lidovci pak byli plně zahloubáni do výběru nového předsedy, ale i zelení létající biomasu raději moc nekomentovali. Potrefená husa prý nejvíc kejhá. Někdy je však ještě výmluvnější hrobové ticho. Reakce celé politické elity spadá do jedné ze dvou uvedených kategorií, kdy samozřejmě zpravidla mlčí ti, jimž se kanonáda zatím vyhnula, kteří ale intuitivně tuší, že příště by mohli být na řadě i oni. Máslo na hlavě má z českých vrcholných politiků (skoro) každý, výčet hříchů sociálních demokratů z úvodu tohoto článku lze v podstatě vztáhnout téměř na každého zdejšího politika, jemuž se podařilo být alespoň nějaký ten pátek u moci.

Z tohoto hlediska zareagoval Václav Klaus vlastně správně. Zavětřil, že spodní proud vajíčkového odporu je – byť spíše podvědomě – zaměřen vůči celému systému, nikoliv ve smyslu kritiky demokracie jakožto způsobu vládnutí, ale kritiky současné české demokracie jakožto uzavřeného systému ideově vyprázdněných marketingových kouzelníků a estrádních umělců, orientovaných – dle svých business plánů – na různé „cílovky“. Systému, kde politika dávno nemá cokoliv společného s diskusí, na níž se teď všichni političtí i politologičtí estéti odvolávají, neboť je prostorem „volebního trhu“, což je mimochodem politologický terminus technicus, který se bohatostí nabídky i používanými metodami nebezpečně blíží soupeření mezi Pepsi a Coca-Colou o to, kdo bude dodávat ty své bedýnky do motorestů u dálnice na Brusel. Což platí jak pro etablované strany, tak pro většinu těch mimoparlamentních.

V tomto kontextu jsou proto namístě spíše obavy z toho, že „vajíčková revoluce“ byla příliš slabá a měkká a že vyšumí do ztracena, podobně jako aféry zdejší politické elity, jež ji pojí bez ohledu na barvy, pod nimiž vystupuje.

LN, 1.6.2009

Autor je politolog