Petr Hampl minulý týden psal o povinném zavádění kamer ve vybraných soukromých prostorách a položil zásadní otázku: Proč tak radikální zásah do soukromí nevyvolal téměř žádnou reakci veřejnosti? Rád bych poukázal na jeden z možných důvodů této apatie, která je pro některé ihned a pro mnohé bohužel až zpětně nepochopitelná.

Když budeme pátrat, co politikům v demokratické společnosti umožňuje dřív neslýchané zásahy (nejen) do soukromí, dojdeme k jednoduché odpovědi (a najdeme ji ostatně i v debatě pod textem Petra Hampla). Existuje na nich většinová shoda. Jak ale silný většinový konsenzus v demokratické společnosti vznikne? Umožňuje ho vědomí bezpečnostní hrozby. Ovšem – toto vědomí může být také falešné.

Bezpečnostní hrozba

V klidných časech lze těžko narazit na příklad pevného většinového konsenzu, který by podporoval nestandardní opatření takového typu, jako je třeba v článku Petra Hampla analyzovaná instalace kamer do výroben alkoholu. I tento zásah umožnila bezpečnostní hrozba: metanolová kauza. Ta vytvořila většinový konsenzus, který takové opatření, když ne podporoval, tak alespoň toleroval.

Podobně se jen minimum cestujících, kteří třebas jen přestupují na některém z amerických letišť, pozastavuje nad tím, že musí odevzdat otisk prstu a nechat si oskenovat sítnici. Vždyť přece existuje hrozba terorismu. Nedávná finanční krize zase umožnila silný růst regulace ve finančním sektoru, kvantitativní uvolňování a jiné podobné bezprecedentní experimenty.

Člověk tak pod tíhou nejistoty, vyvolané bezpečnostní hrozbou, často přijímá politická opatření, o jejichž legitimitě by měl za jiných okolností minimálně vážné pochybnosti.

"Bezpečnostní hrozba"

Bezpečnostní hrozba může dokonce vytvářet většinový konsenzus, aniž reálně nastala. V takovém případě ji můžou "vytvářet" politické aparáty, můžou ji "vyvolávat" jiné zájmové skupiny a její "eskalaci" můžou napomáhat média. Umělému vytváření bezpečnostní hrozby se v sociologii říká sekuritizace(ano tento pojem má v ekonomii a sociologii podstatně odlišný význam).

Celá řada sporných legislativních změn je obhajována potřebou eliminovat vznikající bezpečnostní hrozbu (ať už skutečnou nebo uměle vyvolanou). Například u podpory využívání solární energie to byla potřeba "zastavit globální oteplování".

Nelze se divit, že volič uvěří v existenci hrozby samotné i ve vhodnost opatření, které ji má eliminovat. Jak říká Mancur Olson, volič je racionálně neznalý, nezajímá se o veřejné dění natolik, aby "chybná" rozhodnutí politiků rozluštil. Jednoduše se mu to nevyplatí, neboť jeho náklady převyšují výnosy z daného odhalení. Pro politiky je ovšem zásadní, aby voliči "problém" cítili jako bezpečnostní hrozbu. Pokud jde totiž o bezpečí, mají věci hned vyšší prioritu a přijetí nestandardních opatření je tak ospravedlněno odstraněním rizika.

Nestandardní podpora zemědělců je například obhajována nutností zajistit potravinovou soběstačnost, neuvážená podpora obnovitelných zdrojů energie nás v budoucnu ochrání před globálním oteplováním planety. Jinak řečeno, nějaká ta bezpečnostní hrozba se k odůvodnění jindy neobhajitelných opatření vždycky najde. Nám proto nezbývá než se snažit překonat Olsonovu racionální neznalost, nepřeceňovat bezpečnostní hrozby (to za nás ostatně zvládnou média) a hlasitě upozorňovat na důsledky, které plynou z opatření, jež daná hrozba umožňuje přijmout.