„Největším utrpením nejsou ani tak nepravdy, jako nekonečné a nevymýtitelné tirády polopravd.“ (G. K. Chesterton)

Co je tou sveřepě opakovanou polopravdou tentokrát? Zazněla v tomto případě v článku Lukáše Jelínka Premiér raději mlčí (Neviditelný pes, 3.2.2022) na téma Istanbulské úmluvy: „Relevantní argument je, že u nás už máme solidní zákony postihující násilí na ženách i konkrétní programy na pomoc obětem brutality. Přesto podle statistik má s domácím násilím zkušenost každá třetí žena. Proč tedy legislativu nevylepšit a nedat jasně najevo, že jsme vyspělou zemí, v níž je hrubost přísně stíhána?“ (zvýrazněno J.K.)

Předně, proč jde o polopravdu a ne přímo o lež? Protože takové statistiky určitě existují. A proč nejde o pravdu? Problém je v „drobném detailu“. Tím je v tomto případě definice onoho domácího násilí. Řekli byste např., že se manžel na manželce dopouští násilí, když jí odmlouvá? Asi ne – a ani ona si to nemyslí. Jenže „výzkumník“ se neptá na její mínění, samozřejmě – to může být zkreslující. Ptá se, zda má s manželem kontroverze… a který pár je alespoň tu a tam nemá, viďte? Leda dva světci – a to většinou není ani jeden z obou… Takže žena odpoví: ANO. „Výzkumník“ to operacionalizuje jako „domácí násilí“. No a ejhle, už máme další čárku v příslušné kolonce.

Asi nevěříte, viďte… Myslíte si, že jsem to přehnal. Tak dobře, přehnal, ale jak uvidíte, jen trošku. O definice ale skutečně jde. Ukažme si to na znásilnění – což je, děje-li se „doma“, taková dost výrazná podskupina domácího násilí.

Nezbývá mi než znovu citovat z odborného článku Znásilnění jako téma druhé vlny feminismu (patrně není k disposici elektronicky) Kateřiny Liškové: „Všechny ženy, které kopulují proto, aby byl doma klid, jsou oběťmi znásilnění.“ Přesněji, i tohle je citát – jiné feministické autorky… Ale K. Lišková ji cituje zjevně souhlasně, když před tím sama uvádí, že tato jiná autorka takto „vystihla povahu interpersonálního tlaku“. Tlaky, jimž manželky doma čelí, lze dle uvedeného textu totiž rozlišit na sociální, interpersonální, pohrůžku silou a použití fyzické síly. Pokud tedy pod pojem „znásilnění“ zahrneme i „kopulaci proto, aby byl doma klid“ (tedy, řekněme, podlehnutí onomu interpersonálnímu tlaku…), no tak se nemůžeme divit, že dle statistik skutečně čelíme epidemii znásilnění, potažmo tedy epidemii domácího násilí…

Proč zmiňuji, že tato polopravda je opakovaná „stokrát“? S ohledem na to, že člověk si nemůže všímat všeho, to bude ještě mnohem častější. Já jsem si naposledy všiml před asi pěti až šesti roky a reagoval jsem mj. článkem Pohrdání skutečně znásilněnými (ze kterého jsem nyní v nemalé míře čerpal…).

Co je totiž na takových pokřivených definicích a z nich plynoucích zavádějících tvrzeních nejhorší? Že se popsaným způsobem bagatelizuje skutečné domácí násilí, které bez debat existuje. Pokud se za domácí násilí vydávají relativní banality (tedy banality ve srovnání se skutečným násilím) a to vše je shrnuto do jedné „škatulky“, prostě proto, aby se nafoukly statistiky a pan Jelínek mohl bez uzardění psát o „třetině žen“, je to výsměch či dokonce plivnutí do tváře skutečným obětem, je to hanebnost. Závěrem si tedy znovu připomeňme Chestertona: „Ctnost a celá pravda jsou spojenci, stejně jako polopravda a neřest.“

Autor je předsedou Konzervativní strany.