Před několika dny vzbudil na těchto stránkách větší ohlas článek Genderové ptydepe věnovaný přední tuzemské propagátorce genderového pohledu na svět, Janě Valdrové. Mimo jiné v něm autor použil odkaz na její sci-fi(?) V muzeu jazykových vykopávek, uveřejněný v LN. Po přečtení tohoto i dalších článků autorky, které byly citovány, jsem pochopil, jak vzdálené a nepochopitelné mohou být dva různé texty (autorův a autorčin), byť zdánlivě napsané tím samým jazykem. V tomto případě češtinou.

Jako mnoho jiných, i ta její vize bude bližší současné představě o šťastných zítřcích než budoucí realitě. To má společné s každým textem vyjadřujícím naše přání, jak by ta rajská budoucnost měla vypadat.

Pokud tedy píše, že nespěchá na vnučku (a předpokládám, že ani na vnoučka), je statisticky průměrnou Evropankou. Tedy takovou, která nespěchá nejen na vnoučata, ale ani na (vlastní) děti. Je smutné, pro vizionářku, která se tak úspěšně snaží propagovat svou představu nápravy společnosti, když možná (v hloubi duše) tuší, že pro svou věc mimo přednášek a psaní článků nedělá to nejpodstatnější: nerodí ty, kteří by její ideály mohli uskutečňovat.

Nepochybuji o tom, že politicky korektní myšlení, které se neslučuje s islamofobií, ale zato vyznává mutlikulturalismus, nesnese představu, že by současnou liberální demokracii mohla nahradit nějaká nová totalita. Realita se však neřídí povinným myšlenkovým stereotypem.

Křesťanská Evropa vymírá. Není podstatné, zda za třicet, padesát či šedesát let bude v Evropě islám tím nejpočetnějším praktikovaným náboženstvím. Že by se do té doby podstatně změnila zapálenost jeho stoupenců pro věc Víry pravé, že by se přizpůsobila laxnosti evropských křesťanů, jakou nyní pociťují ve své víře oni, v to nemůže doufat ani ten nejzapálenější zastánce rovnosti všech kultur.

Má-li dnes nějaká vize budoucnosti reálnou šanci na realizaci, pak je to vize Evropy, která díky své demokratické tradici dobrovolně, protože hlasující většinou, nahradí současné kontinentální a anglosaské právo právem šaría.

Mohu ubezpečit všechny zastánkyně (i zastánce) GL, feminismu, rovnosti žen a mužů a politické korektnosti, že jejich názory s platným právním pořádkem v souladu nebudou. Ale lze doufat, že na rozdíl od fundamentalistů Tálibánu, kteří zničili staré buddhistické sochy, vezme si nová moc za příklad (neuskutečněnou) vizi jedné totalitní evropské společnosti, která měla v úmyslu vybudovat, po realizaci Konečného řešení, v Praze muzeum – skanzen zaniklé neárijské pseudokultury. Třeba obdobně v takovém skanzenu povolí vládnoucí společnost presentovat zaniklou křesťanskou pseudokulturu několika vybraným jedincům, stejně jako dnes muslimská většina toleruje Kopty v Egyptě.

Na internetu lze zjistit, ke které generaci patří autoři různých článků, a následně odhadnout, čeho se ze svých představ dočkají a čeho ne. Za co z jejich současných aktivit jim budoucí generace za živa poděkují a za co jim budou posmrtně lát. Možná dnes prožíváme obdobnou iluzi, jakou prožívali naši předkové před sto lety. Pokrok vědy a průmyslu je stejně tak jako tehdy fascinující, lidstvo překonává jednu hranici nemožného za druhou. Několik potrhlých blouznivců, anarchistů a socialistů se sice cestou atentátů a revolucí pokouší vnutit světu ráj, ale to přeci nic neznamená, je to jen takový folklor.

Koho by (tenkrát, před sto lety) napadlo, že za pár let Evropu zahubí Veliká válka. A nic už nebude takové jako před tím.

Zajímalo by mne, zda to tedy opravdu stojí za to kazit si na těch pár desítek let život takovými pseudostarostmi, jaké nám vnucují spolky sdružující vizionáře jako je Jana Valdrová.