Některým společenským stereotypům jsem už na Neviditelném psu věnoval samostatné články. Např. jsem poukázal na omezené schopnosti rozličných civilizací (včetně naší) žít ve svobodě a demokracii (zde), na rigiditu západní diplomacie v oblasti přístupu ke Castrově Kubě (zde) či v oblasti genocidy gayů (zde). Nepochybně však zůstává celá řada témat, které nám, lidem západní kultury, připadají nepostřehnutelná, možná až banální. Představíme-li si však, že by náš civilizační okruh navštívil jakýsi fiktivní host nezatížený předsudky a otupělostí, patrně by tyto fenomény nemohl přehlédnout. V tomto článku tedy vyberu z těchto témat jakousi čtveřici, byť tématicky dosti nesourodou:

1. Motivace společnosti k ochraně živočichů

Jaká je vlastně motivace člověka chránit živočišné druhy či zbavit zvířata utrpení? Je zajímavé, že různé kultury mají „nastaveno“ svědomí“ odlišným způsobem. Zatímco „průměrný“ zástupce západní kultury většinou sám trpí, je-li konfrontován se zabitím psa nebo kočky (a rovněž západní zákonodárství zabíjení a pojídání těchto zvířat, coby hospodářských, sankcionuje), v některých civilizacích je tomu naopak. Obdobně bych mohl „lamentovat“ nad „dvojím metrem“ západní etologie, uvážíme-li na jedné straně množství přejeté zvěře na silnicích a na straně druhé mnohdy až iracionální protekci živočichů chráněných či endemických. A mohl bych pokračovat v psaní o odlišném posuzování „hodnoty života“ zvířat hospodářských či „škodných“ (nebo dokonce hmyzu), leč ani zde bych asi nic objevného neřekl.

Nabízí se však otázka: Je soucit se zvířecí bolestí a zabíjením věcí svědomí či spíše věcí jiných (kulturních) vlivů? Proč je v této oblasti svědomí a soucit člověka tak manipulovatelný? Nemám na tomto místě ambici navrhovat konkrétní řešení, myslím si však, že koncepce ochrany zvířat by zmíněné námitky měla brát v potaz.

2. Tolerance bezdomovectví

Domnívám se, že bezdomovectví je typickým projevem libertariánského chápání svobody. Pokud stát chrání občany pomocí léků na předpis, povinným sociálním pojištěním, povinnou školní docházkou či restrikcí v oblasti drog nebo gamblerství, mohli bychom říci, že svým občanům vlastně nedůvěřuje. Právem. Bezmezná důvěra je iracionální a spoléhat se na osobností zralost každého jednotlivce by přineslo chaos. V zemích s vyspělou kulturou by byl chaos menší (dovolím si uvést ČR jako příklad), v zemích s nižším demokratickým povědomím (region Latinské Ameriky) chaos větší. Je nabíledni, že bezdomovectví je důsledkem absence osobní disciplíny a absence porozumění vztahu osobní svobody a odpovědnosti. Bez restrikcí je tento fenomén, jednoduše, neřešitelný. Vrátíme-li se k našemu „fiktivnímu návštěvníkovi“ z úvodu článku, domnívám se, že tento by zhodnotil naše chápání „svobody“ bezdomovců spíše jako naši ostudu. Je zřejmé, že ideálním modelem by byla schopnost civilizace postarat se o slabší spoluobčany na bázi dobrovolnických center, charitativních sdružení apod. Přesto věřím v legitimitu restrikcí, jak jsem zmínil výše. Ostatně, nemyslím si, že povinné přesídlení bezdomovců do sociálních bytů a financování těchto zařízení ze státního rozpočtu je nad rozpočtové možnosti západních států. Obdobně, nařízená sociální a psychologická péče těmto lidem.

3. „Pedofobie“ a dětská homofobie

Před měsícem jsem zhlédl francouzský film s Jeanem Reno a Gérardem Depardieu „Drž hubu“. Nenápadná vulgární poznámka mladých chlapců, kteří v tomto snímku častují domnělé gaye slovy „teplouš“ a „bukvice“, měla patrně vzbudit u diváků úsměv. Což se jistě, v rámci komediálního rázu filmu, povedlo. Jaký poprask by však vyvolalo, objevili-li by se ve filmu Rómové nebo černoši, a někdo by je tam nazval „negry“ nebo „černými hubami?“

Mám tedy za to, že homofobie mezi staršími dětmi je jednou z nejkrutějších, jak výmluvně vypovídá např. tento text. Nicméně „hozená rukavice“ je již zvednuta, a to nikým jiným než ministrem Kocábem a jeho úřadem, pro někoho pověstným to „doupětem“ feministicko-relativisticko-enviromentalistické lobby. A tak je toto téma pro leckoho předem diskvalifikováno jako ideologické a nikoliv věcné.

Pokud deprivace vývoje zdravé identity a geneze zdravých vztahů postihuje mladé gaye, tím spíše postihuje mladé sexuální devianty. Nebudu snad nařčen z postmoderního extrémismu, dovolím-li si použít novotvar „pedofobie.“

Kolik příslušníků naší kultury je ochotno přijmout a pochopit člověka, který se snaží se svou nebezpečnou úchylkou bojovat? Kolik práce navíc musí vykonat psychoterapeuti jen proto, aby pomohli těmto lidem najít zdravé sebevědomí, identitu a sebeúctu? Kolika přátelům a rodinným příslušníkům se může deviant svěřit?

4. Ambivalence etikety a etiky

Je etiketa věcí pouhé „fasády“ a konvence či věcí přesvědčení, věcí potřeby vztahů založených na vzájemném respektu a na nesobeckých pohnutkách? Těžko říci. Zatímco v některých kruzích je chování bez náležité etikety či laskavosti nevhodné, ba i urážlivé, v prostředí diskuse mezi politickými a podnikatelskými konkurenty jde o záměrnou (tedy ideologickou) dehonestaci. Kritériem úspěšnosti pak není ani tak schopnost přesvědčit „ideového soupeře“ o své pravdě (ostatně ten k tomu, jako reprezentant strany či marketingového oddělení firmy, nemá ani mandát), ale spíše o image diskutéra v oblasti verbální i neverbální. Nabízí se pak otázka, proč se vlastně strany snaží vzájemně přesvědčovat argumenty, nemají-li ani pravomoc nechat se přesvědčit.

Čtvero těchto (částečně nahodile) vybraných témat je spíše (pokud vůbec) součástí agendy levicovo-enviromentalistické. Mám však za to, že k nim má co říci i věcný a racionální diskurs. Osobně se k levici ani k enviromentalismu nehlásím (jsem příznivcem amerického radaru, KSČM bych zakázal, stromořadí kolem silnic vykácel a budování nových lyžařských svahů ve velké míře povoloval), zároveň si však myslím, že západní ideologická kritéria nejsou často determinována pravdou a etikou, ale někdy i stereotypy, politizací a iracionálními konvencemi.

http://tombi21.blog.cz