Každá vláda, ať demokratická nebo totalitní, má ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo financí. A proto také má armádu, policii, finančnní úřady a tajnou službu. V dalších jednotlivostech se už vlády mohou lišit. Ministerstvo energetiky, ministerstvo globálního oteplování nebo ministerstvo pro lidská práva a menšiny dozajista nemá každý stát, ale snad se alespoň někde najdou.

Ale tajnou službu, ať už je nazývána jakkoli, má naprosto každý stát. Za "socialismu" se nazývala Státní bezpečností a jak jsem z televize pochytil, tak za první republiky to byla Státní policie. V sousedním Německu to je Verfassungschutz, Úřad pro ochranu ústavy, ve Francie snad Deuxieme Bureau, nevím přesně, a ve Spojených státech? Tam tajná služba zajišťuje spíše ochranu prezidenta a bojuje proti padělání měny, o úlohu klasické tajné služby se dělí FBI se CIA.

Ale žádnou tuto službu by ani ve snu nenapadlo zveřejňovat jakkoliv identitu svých agentů. Naopak, je to závažný trestný čin. Ovšem v Československu po roce 1989 se několik poblázněných aktivistů, v čele s Petrem Cibulkou, rozhodlo zveřejnit identitu všech dostupných spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti.

Tímto způsobem vybudovali novodobou Potěmkinovu vesnici a naházeli písek do očí obyvatelům této země. Jednak je jasné, že ty největší ryby v těch seznamech nejsou a ani být nemohou. Dále je také nepochybné, že příslušníci KSČ a také všichni vedoucí pracovníci, bez ohledu na stranickou příslušnost, museli bezpodmínečně informovat orgány StB o dění ve svém resortu, aniž by byli jakkoli vázáni podpisem vázacího aktu.

Takže, stejně jako ponorka při ohrožení jinou ponorkou vypouští klamné cíle, aby svedla nepřátelská torpéda, tak komunistická nomenklatura při použití osvědčených "užitečných idiotů" vypustila klamný cíl "Seznamy spolupracovníků StB", na který navedla celé veřejné mínění. Stranou pozornosti tak zůstaly veškeré vedoucí kádry KSČ, které se tak nerušeně mohly věnovat privatizaci a ekonomické činnosti, zatímco obyvatelstvu se vytíraly oči postupným zveřejňováním jmen populárních herců a zpěváků, kteří se hrou osudu v seznamech ocitli.

Ono se ne nadarmo říká, že každý stát má takovou vládu, jakou si zaslouží. Ono to totiž platí nejen pro vládu, ale pro všechny oblasti lidského života. Tak, jak sebou necháme vláčet nejrůznějšími aktivisty, tak také budeme žít. Sice se podívám, zda soused "nebyl u nich", ale současně se tímto stylem necháme odírat o desetitisíce v cenách "ekologických". A neříkejte prosím, že to spolu nesouvisí. Ale souvisí. Jeden aktivista je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Ale oba jsou naprosto stejná branže s touhou změnit svět dle svých představ bez ohledu na to, co si myslí ostatní.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem