SPOLEČNOST: Stavitelům pomníků
Lámal jsem si až donedávna hlavu nad záhadou, kdo jsou nebo byli a jakými skutky se zaskvěli jistí bratři Synkové, že teď za to mají tamhle v Nuslích náměstí, ale ničeho jsem se nedolámal. Naštěstí dnes máme k ruce vševědné medium Google, i udělal jsem – klik! A hle, informace je tady: oba řečení bratří, Otto a Viktor, byli komunistickými novináři a členy ilegálního vedení KSČ v počátcích nacistické okupace, za což je nacisté také dali popravit. Což může být důvod k uctění jejich památky; nicméně je třeba se ptát, zda je odboj proti hitlerovské totalitě v pevném úmyslu nahradit ji totalitou stalinskou tak úplně hoden zvěčnění v názvu zmíněného rynku. Ale aspoň teď vím, kdo ti soudruzi byli, což nikterak nemohu tvrdit o valné části jmen pražských i nepražských ulic, náměstí a jiných veřejných prostranství. Kolmistrova, Lindnerova, Václavkova, Bacháčkova, jakési Hejplíkové, jakéhosi M. Hamra… kdo, ke všem čertům, byli ti lidé? Nemýlím-li se příliš, z dobré třetiny také asi nějací komunističtí tajemníci třetího a čtvrtého řádu, na něž se v přejmenovávací euforii po sametovém půlobratu pozapomnělo? Z ostatních pak jacísi okresní velikáni, předváleční starostové a konšelé, baráčníci a ostrostřelci, pár poetů, jejichž sláva vyhasla stoletím devatenáctým… o všech kdysi kdosi stejně zapomenutý předpokládal, že jejich jména budou zářit navěky, ale on po nich neštěkne pes. Podobá se procházka ulicemi českých měst bloudění mezi náhrobky zaniklého hřbitova, z jejichž omšelých nápisů už nikdo nevyluští, kdo vlastně pod nimi leží.
Nevím, zda se stolec papežský té zásady ještě drží, ale bývalo prý jeho obyčejem sečkat s prohlášením za světce, než od kandidátova úmrtí uplynuly tři tucty let. Totéž lze doporučit všem, kdo se hotoví oslavit některého současného hrdinu jménem ulice, náměstí či nádraží, eventuelně stavbou pomníku. Nespěchat s uctěním jeho památky, sotva dozněly zvuky smutečního pochodu, nýbrž počkat, poví-li něco jeho jméno lidem příští, a ještě spíš přespříští a přespřespříští generace. Pak teprve ulice pojmenovávat a přejmenovávat, pomníky stavět. Důmyslný čtenář patrně uhodl, kam těmito řádky mířím: k té spoustě návrhů, kde má stát, jak má vypadat a kdo má vytvořit pomník zesnulého exprezidenta Václava Havla. Osobně se mi celý ten vzruch kolem jeho pohřbu zdál až drobátko přehnaný a pouštění metráků květin po Labi sousedům do Saska trošičku nedomyšlené, ale prosím: památka muže, vyvedšího českou společnost z temnot komunismu na práh demokracie, si bezpochyby zaslouží úcty. Není však psáno v knihách nebeských, že se téže úctě bude těšit po uplynutí dalších dvaceti, čtyřiceti let; on už dnes leckdo vypouští z úst slova úcty jen že by vypadalo hloupě je nevypouštět. Že by bylo nevhodné začít s pošklebky na adresu pravdoláskařů dřív, než národ český, v slavnostně truchlivé náladě sjednocený, se opět začne štěpit dle svých obvyklých náklonností, zde hrad, tam podhradí, zde obhájci trhu bez přívlastků, tam planí moralisté. Nemýlím-li se příliš, neuplyne mnoho vody ve Vltavě, než to zase začne.
A jenom Bůh sám ví, čemu či komu budou úctu vzdávat a co či koho slavit naši vnukové a pravnuci. Historická paměť je kozička skotačivá, obtížno odhadnout, kam si poskočí, třebaže leccos lze odhadnout už předem: v Telči mapříklad mají Náměstí Zachariáše z Hradce, o němž sice také málokdo ví, co to bylo za pána, ale aspoň ho nikdo nezpochybňuje. Půl tisíciletí je dost dlouhá doba, aby se ukázalo, kdo je v paměti zapsán trvale a kdo jen do příští obrátky dějin. Z dob nedávnějších… už jen prezident Beneš, zvaný Obnovitel, budí, jak čas jde, spíš rozpaky než vděčnou vzpomínku; rád bych věděl, co si tak myslí pan ministr Schwarzenberg, hledě z oken svého úřadu na tu černou sochu. Naproti tomu prý v Trhových Svinech zasadili pamětní desku dr. Emilu Háchovi, plativšímu ještě nepříliš dávno za zločince, inu, co je opředeno slávou dnes, může být zítra opředeno něčím úplně jiným a obráceně. Hlavní třída Královských Vinohrad, jen co já pamatuji, se nazývala Fochova, Jungmannova, Schwerinova, Stalinova, až se pražský magistrát vrátil k méně slavné, ale rozumnější Vinohradské, o níž lze předpokládat, že se nedočká zase nějakého překřtění, jen co se pootočí politická korouhvička. Ústřední náměstí pražských Dejvic pak neslo tolik slávou hřmících, leč krátkodechých jmen, až mu zůstal jen lidový a neoficiální, avšak obecně používaný název Kulaté. Nejvyšší trvanlivostí se naopak vyznačují jména jako Nad Šafránkou nebo Konvalinková; stěží se lze nadít, že někoho pojme touha přejmenovat ji na Petrklíčovou. Totéž v případě pomníků. Bohdá nikoho nenapadne strhnout sochu Jiřího z Poděbrad a nahradit ho dejme tomu primátorem šlechechtné paměti Bémem; naproti tomu se doneslo sluchu mého, že se v městech pražských ustavila iniciativa k znovuzřízení pomníku polního maršálka, hraběte Radeckého z Radče. I mysli si každý o osazování veřejných prostranství pomníky zbrusu novými i z depozitářů vytaženými co chceš. Pouze jedno pravidlo lze vyslovit: k čím starší době se vztahující oslavenec, tím větší jistota, že nepoletí z podstavce při nejbližší otočce dobových nálad.
Co se pomníku Václava Havla týče… nu, stupeň trvanlivosti bych očekával dosti značný, ale nemaje prorockých brýlí se mohu i mýlit. O jedno bych však snažně žádal a prosil: až dojde k realizaci, ať to není zase nějaká modernistická pitvornost, která se líbí panu tvůrci a snad i jakési komisi, ale jinak už málokomu. Viděl jsem totiž v novinách některé návrhy, a děs obešel duši mou. Jsou metropole, jimž neuškodí, obestavují-li svá náměstí betonovými škatulemi, rezavějícími beztvárnostmi a umělohmotnými ušmudlanostmi, ale Prahy, krásné, důstojné, historické, by k tomu byla přece jen škoda. Jsouť země české navštěvovány návrhy referend k tomu či onomu jako Japonsko tajfuny; což takhle se dotázat občanstva, na co se chce kouklat a ze svých daní platit, a co by si raději odpustilo? Aťsi jsem třeba zpátečník a nerozumím Umění, ale než Václava Havla z všelijak pokroucených plechů a drátů, to už spíš toho Radeckého.
Hannover, 30. ledna 2012