Stále ještě úřadující ministr financí Eduard Janota plánuje snížit od příštího roku roční příspěvek státu na maximální výši 2000 Kč. Vzhledem k tomu, že ministrovy názory jsou blízké nově vznikající koalici, lze předpokládat, že se tak s velkou pravděpodobností i stane. Součástí tohoto opatření má být i retroaktivní působení, které tedy zasáhne i existující smlouvy, což také nebývá až tak obvyklé.

Stavební spoření bylo poslední formou solidně vynášející bezrizikové investice, a to velmi oblíbenou, jelikož termínované vklady díky mizivým úrokům mají výnosnost podobnou uložení peněz pod polštář. Pravicová koalice se pravděpodobně bude snažit tímto opatřením přelít peníze střadatelů z konzervativních metod investic na rizikovější finanční trhy, podobně jako je tomu zvykem v anglosaských zemích. To však přinese velké rozdíly mezi investory a může docházet také ke ztrátám celoživotních úspor u lidí bez zkušeností s investováním. Pro objektivitu je nutno podotknout, že rizikovější formy investování mohou přinést také až sta a více procentní zhodnocení vkladů, nicméně bez záruky.

Nově se rodící pravicová koalice dále avizuje snižování sociálních výdajů, a tedy obecně angažovanosti státu. Snížením transferových plateb může dojít k podkopání spotřeby domácností, která je významným článkem pro ekonomickou stabilitu, růst a v důsledku i zaměstnanost. Překvapuje mne, s jakou vehemencí chtějí zrušit například vyplácení vdovských důchodů s tím, že se jedná o přežitek z 50. a 60. let a že dnes existují instrumenty, které je nahrazují. Tím mají zřejmě na mysli životní pojistky. Na ty je však třeba měsíčně přispívat, a nejsou tedy „zadarmo“ jako vdovský důchod vyplácený státem. S postupem času by došlo ke konci vdovských důchodů tak jako tak jako důsledek vysoké rozvodovosti a častého rozpadu českých rodin, takže podmínky pro vyplácení by pominuly. Budoucí vláda chce však tento nástroj zrušit okamžitě lidem, kteří byli zvyklí na určitou éru, ale budiž. Vdovské důchody jsou jen špičkou ledovce změn, ke kterým směřujeme, a nemělo by smysl vypisovat všechny změny, které lze snadno dohledat.

Před realizací veškerých tzv. pravicových reforem stojí možná za zmínku také to, že ve statistice měřící míru chudoby je Česká republika zemí s vůbec nejnižší mírou chudoby ve společnosti na celém světě! „Porážíme“ tak „sociální velmoci“ jako Německo nebo skandinávské státy, a to dokonce s daleko nižší mírou zadlužení, které se před volbami tak zveličovalo. Bude proto velmi zajímavé zjistit, jak si v tomto ukazateli budeme stát za čtyři roky. Může dojít k vývoji, na který česká společnost není zvyklá a nemá s ním žádnou zkušenost. Směřujeme k „štíhlému“ státu, který peníze od lidí vybírá, ale nijak je již nevrací zpět – potřebujeme pak vůbec takový stát?