15.4.2021 | Svátek má Anastázie


SPOLEČNOST: Státní pseudopodnikání

15.6.2009

Půlmilionový plat manažera státem kontrolované firmy je nemravný. Bez ohledu na výsledky

Má šéf Českých drah pocit, že jsou po změně vlády jeho dny ve funkci sečteny? Rozhovor poskytnutý do magazínu nejčtenějšího seriózního deníku by tomu nasvědčoval. Jako by chtěl dát vědět personálním agenturám, že už ho brzy můžou začít nabízet soukromým firmám. Jestli má celý rozhovor nějakou hlavní myšlenku, pak je to ta, že současný „pán vlaků“ je pro státem ovládaného molocha typu Českých drah příliš dobrým manažerem.

Může to tak být. Třiačtyřicetiletý Petr Žaluda má za sebou úspěšnou kariéru ve finančním sektoru. Jak sám říká, jeho současný půlmilionový plat je zhruba polovinou toho, co vydělával jako šéf soukromé pojišťovny. Pochází z prostředí, kde se za dobré finanční ohodnocení lidé nestydí, protože to je součástí jejich úspěchu. Nebo aspoň bylo - před finanční a ekonomickou krizí. České dráhy a obecně všechny firmy s výraznou státní účastí jsou však podniky jiného druhu.

Žaluda si to nepochybně uvědomuje. A tak na jednu stranu sice říká, že jeho vysoký plat je vzhledem ke stresu a množství práce „minimálně adekvátní“, ale zároveň si dává záležet i na tom, aby nepůsobil nijak extravagantně. Tedy třeba tvrdí, že o vysoce nadstandardní výbavě svého služebního audi se dozvěděl až z bulvárních novin (ty napsaly, že jezdí ve voze za čtyři miliony korun) nebo že do práce přijel autem, protože z jeho bydliště „přímá veřejná doprava nejezdí“ (a nikoliv, nebydlí ve Vladivostoku ani na Marsu, ale na pražském Strahově).

Šéf Českých drah byl jedním z prvních, kteří výši platu dobrovolně zveřejnili.

Učinil tak letos v dubnu a nevybral si tak moc vhodnou dobu - vzhledem k ekonomické krizi, ale také politickému napětí v Česku. Sociální demokraté okamžitě vyšli s požadavkem, že by platy měli zveřejnit všichni manažeři státních či polostátních firem a že by měly být zároveň výrazně sníženy.

Rozproudilo to živou debatu, kde jsou hranice mezi právem veřejnosti spolurozhodovat o svých penězích a politickým populismem.

Brzy zase vyšuměla, jako většina podobných debat v Česku, ale bude se znovu a znovu vracet.

Protože problém zůstává.

Jak pohlížet na řízení státem ovládaných podniků? Nejčastější argument zní, že jde o firmy jako jiné, a proto je třeba do jejich čela obsazovat špičkové manažery. A protože zde stát vstupuje do konkurence se soukromými subjekty, musí těmto lidem nabídnout srovnatelné podmínky. Tedy buď velmi vysoký plat nebo dobrý motivační program.

Jenže tahle úvaha je založena na principiálním, byť ne zcela viditelném bludu. Stát má svůj majetek spravovat, ale nikoliv podnikat nebo „dělat v klidu byznys“, jak ve zmíněném rozhovoru říká Petr Žaluda. Ano, šéfové státních a polostátních firem musí být skvělými organizátory a manažery ve smyslu řízení instituce. Stejně jako šéfové často srovnatelně velkých institucí ve veřejném sektoru. A od jejich příjmů by měly být odvozeny jejich platy. Nikoliv od platů skutečných špičkových manažerů. Těm je soukromí vlastníci podniků stanovili, protože jim generují zisk.

Státem ovládaná firma žádný zisk nemá co vytvářet. Ten je totiž v takovém případě podezřelý, nebo rovnou nemravný. Z jednoduchého důvodu, je to přece stát, kdo svými zákony či regulacemi určuje prostředí, v kterém ostatní podnikají. Sám má působit jen v těch sférách, které soukromníci nemohou nebo nechtějí zaplnit. Všechny ostatní sféry stát jako vlastník či spoluvlastník křiví a poškozuje.

V tom je ta hlavní prekérnost situace, do které se nyní dostává americká ekonomika, když pomohla velkým finančním institucím nebo v podstatě převzala velké podniky, například General Motors, posměšně překřtěný na Government Motors. Ale všude slyšíme, že cílem je dát tyto do pořádku, bude-li to možné, a pak co nejrychleji zase prodat. Nejde o podnikání, ale spíš o záchranu investice, kterou daňoví poplatníci poskytli. Ale všimněme si: už byl jmenován „mzdový car“, aby příjmy manažerů řídících státem vypolštářované firmy ohlídal.

Topmanažerská nehoráznost Máme intuitivně sklon akceptovat příjmy Martina Romana, protože je v čele nesmírně ziskového ČEZ, a vadí nám sice nesrovnatelně nižší, ale rovněž výrazně nadprůměrný příjem Petra Žaludy, řídícího prodělečné České dráhy. Ale principiálně je obojí to samé.

Půlmilionový měsíční plat a absurdně drahý služební vůz šéfa státem kontrolovaného podniku je nemravný bez ohledu na to, jaké tento podnik vykazuje výsledky. A bude nemravný i tehdy, až budou vlaky jezdit na čas jako ve Švýcarsku. Politici by se neměli bát zatrhnout „topmanažerskou nehoráznost“ jen proto, že budou nařčeni z populismu. Krize je navíc pro takový krok výhodná, vždyť astronomicky dnes neplatí své manažery ani soukromí vlastníci. Nejde o závist ani pomstu úspěšným, ale chvályhodný začátek likvidace státního pseudopodnikání.

LN, 13.6.2009








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.