Ve středečních novinách mě zaujal, pobavil a zároveň naštval výrok Jiřího Paroubka, podle něhož by mladí hokejisté (patrně čeští) neměli hned odcházet do Kanady, neb se tam bez rodinného a trenérského zázemí ztratí. „V tomhle tam panuje nelítostný kapitalismus,“ pravil Paroubek. A hned navázal, že by se (patrně po vítězných volbách) nemělo o sport už starat ministerstvo školství, ale úřad vlády. Mluvit o podpoře sportu bezprostředně po olympiádě je zajisté populismus, ale jsou-li volby na spadnutí, těžko ho předsedovi velké politické strany vyčítat.

Že si ovšem předseda ČSSD vybral k podpoře ze školství ausgerechnet sportovní třídy, mě znechucuje. Nedávno jsme si s jedním kamarádem povídali o věci zdánlivě odlehlé, která však rovněž končí u školství, totiž o výchově a vzdělávání. Naše debata se odvíjela od jakéhosi aktuálního zákonného zákazu čehosi, co se sice opravdu nemá dělat, ale co se dá těžko odhalit a postihnout – už ani nevím, co to bylo; náš právní řád se jen hemží příkazy a zákazy skutků obtížně vynutitelných či zapověditelných. A naše města a obchody jsou plné kamer, které nás hlídají skoro na každém kroku. Pro policisty jsou takové kamery zajisté užitečné – a cožpak teprve policejní kamery pro televizní zpravodajství! Osobně se mi hnusí vidět v televizi, jak policisté třeba vtrhnou na ubytovnu a filmují vyděšené zahraniční dělníky při nějaké šťáře. A zrovna tak se mi hnusí kamery, které monitorují, jestli někdo nekrade ve velké samoobsluze.

Na druhé straně chápu, proč je tam ty samoobsluhy montují – a tady se dostávám k výchově a vzdělávání. Slušný člověk by v samoobsluze nekradl, ani kdyby se nikdo nedíval. „Já bych,“ pravil můj kamarád ve zmíněné debatě, „tam nic nevzal – a kdybych něco nutně potřeboval a v obchodě by nikdo nebyl, vzal bych si to a nechal bych na pokladně peníze.“ Jednal by tak každý? Nejspíš ne. Slušnost se totiž nedá nařídit a neslušnost se nedá zákonem zakázat, jsou to vlastnosti (nebo, chcete-li, postoje), které vyplývají z vnitřního přesvědčení. A zase – vnitřní přesvědčení nelze nařídit a bylo by to nepřípustné; ostatně jsme jeden takový dlouhodobý pokus zažili a všichni víme, že zkrachoval na celé čáře.

A to je právě kámen úrazu. Sportovní třídy, fyzická zdatnost a reprezentace České republiky ve sportovním světě jsou hezké věci. Přiznám se ale, že bych radši žila ve společnosti složené v drtivé většině ze slušných lidí, bylo by to pohodlnější a příjemnější. Slušnost však, jak už bylo řečeno, vyrůstá zevnitř člověka, zvenčí ji nejde vnutit. Zákon může ohlídat zločince, ale to, aby se lidé styděli ukrást, co nikdo nehlídá, rozhodně nezajistí. To může zajišťovat jen dobrá výchova – a také kultura. Na školství a kulturu ovšem český stát vynakládá už dvacet let nepřiměřeně malé části rozpočtu. Mám to za zlé samozřejmě nejen Jiřímu Paroubkovi, ale všem politikům, kteří si pro podporu výchovy a vzdělávání vybírají raději to, na co je dobře vidět a co může přinést v dohledné době úspěch.

LN, 5.3.2010