22.4.2021 | Svátek má Evženie


SPOLEČNOST: Stalo se před pěti lety

11.1.2006

Do titulku jsem si zcela záměrně vypůjčil název pravidelné rubriky Událostí, komentářů České televize, protože toto páté výročí je právě s Českou televizí neoddělitelně spjaté. Ano, právě v těchto dnech si připomínáme pět let od chvil, kdy veřejnoprávní televize vysílala buď pouze černou obrazovku, nebo srdceryvné výzvy Adama Komerse k obraně svobody slova před goebelsovci (takto byli v té době skutečně několikrát nazváni, a to i v oficiálních sdělovacích prostředcích) z týmu Jany Bobošíkové. Nyní, s pátým výročím, jsem měl možnost zaregistrovat několik vzpomínek, které rozhodně stály za pozornost.

Jako první mi osvěžila paměť kabelová televize 24CZ, když 23.12. večer odvysílala film Bezesné noci, který tehdejší situaci přiblížil dost zevrubně (možná až příliš - dlouhé dialogy redaktorů nad chystanou reportáží byly občas ubíjející). Připomněl mi leccos z toho, co už jsem za těch pět let pochopitelně zapomněl. Hysterické sborové skandování zaměstnanců ČT, mobilizace celé intelektuální fronty a samozřejmě známá spacáková scéna senátora Rumla. Ten se, mimochodem, ve filmu předvedl v nejlepším světle, když na celkem jednoznačný dotaz ohledně účelu svého několikadenního setrvávání v newsroomu ČT nesouvisle vykoktal, že oni jsou tady se Žanťákem (míněn senátor Michael Žantovský) proto, aby dohlídli, že se nic nestane.

Viděl jsem ovšem i jiné věci, které tehdy zapadly a jejichž skutečný význam se ukázal až mnohem později. Na první místo určitě patří obrácení Vladimíra Špidly. Dokonce jsem měl možnost sledovat okamžik, kdy k němu došlo. Bylo to během oné slavné "stotisícové" demonstrace na Václavském náměstí. Jiří Macháček tehdy ohlásil místopředsedu vlády Vladimíra Špidlu a ten přišel k mikrofonu za pískotu davu. Oznámil, že vláda přijala nový zákon o České televizi, ovšem lidé pískali dál. A tak zvolal do mikrofonu: "Rada ČT bude moct být odvolána! Už nikdy nebude možná žádná politická nominace!" Pískot se změnil v takový aplaus, že si místopředseda vlády mohl dovolit při odchodu zamávat davu. Střih a záběr na diskusní kroužek v sestavě Jan Kraus, Břetislav Rychlík, Jiří Macháček, Václav Marhoul a asi tři další lidé, kteří se o vicepremiérovi vyjadřovali velmi pochvalně. Tady někde se začala rodit naše příští vládní koalice. V tom filmu bylo vůbec možné zahlédnout leccos a leckoho. Například i dnešního senátora Martina Mejstříka. Toho kamera zachytila v hádce s jedním ze svých známých z roku ´89 (rád bych ho zmínil jménem, ale podle tváře se mi ho nepodařilo identifikovat a autoři k němu nedali titulek - byl to Pavel Chalupa, pozn. red.), kterého vehementně přesvědčoval, že Rada ČT byla zvolena nezákonně. Ten mu toto tvrzení poměrně hravě vyvrátil (jestli pan senátor takhle zná všechny zákony, tak to teda potěš pánbůh) a tak do kouta zatlačený Mejstřík hystericky vykřikl "Ale za náma jdou lidi!" Po chvilce handrkování si jeho oponent stěžoval, že mu mnoho lidí posílá dopisy se šibenicemi, načež jistý Mejstříkův souputník vítězoslavně zvolal: "No vidíte, lidi jdou s náma!" Velmi pozoruhodně se tu prezentovala i Taťána Fischerová, budoucí poslankyně za vládní US-DEU. Ta v podobném diskusním kroužku prohlásila, že je potřeba využít lidí na ulici (tedy zfanatizovaného davu) k revoluci, která k nám navrátí mravnost. Z vás by měl Robbespiere taky radost, paní poslankyně.

Uvědomuji si, že tvrzení o zfanatizovaném davu je velmi závažné, ale tento film o něm poskytl mnoho důkazů. Urážky nejhrubšího zrna směrem k Janě Bobošíkové a dalším, dokonce i pokusy o fyzické inzultace, kolektivní šaškárny (pardon, happeningy) typu zásobování zpravodajského velína oknem a mnoho dalších věcí. Navíc to vše bylo naprosto cílené, neboť k podobnému postupu vybízela i výše představená diskusní skupina, ve které Václav Marhoul navrhoval použít manuálu z roku ´89 a eskalovat napětí a "tlak ulice". Břetislav Rychlík k tomu dodal, že je potřeba lidem dávat jednoduché, sloganovité informace a mířit na konkrétní osoby - Klause, Langera. To je typický příklad pokusu o zfanatizování davu. Proto označení "zfanatizovaný dav" považuji za zcela adekvátní.

Tento dokumentární film mě překvapil svou nestranností a snahou podívat se na problém očima obou stran, čímž se diametrálně lišil od osobitých svědectví Jana Krause či Michala Viewegha, která jsem o těchto událostech slýchával doposud. Přiznám se, že jsem měl radost z toho, že už byl opuštěn ten až děsivě černobílý pohled. Možná i proto mě v Denících Bohemia (ano, v těch Denících Bohemia, o kterých jsem si v diskusích na Psu několikrát přečetl, že kopou za ODS) 29.12. velmi nemile překvapila stránka věnovaná tomuto výročí. Hlavní článek "Krize v České televizi neskončila", podepsaný Adamem Šůrou, mě přenesl o pět let zpátky, do dnů, kdy se podobnými články burcovali lidé na náměstí. Už sám fakt, že autor v článku neuvádí názor žádného z odpůrců stávkujících redaktorů (zatímco Antonín Dekoj má tři dlouhé citáty, které dohromady zabírají možná třetinu celého textu) příliš nesvědčí o snaze být objektivní. A že je "nečistému svědomí rebelujících redaktorů" věnován jeden malý odstavec, to už je naprostý vrchol. Rovněž mezititulek "V radě měli kamarády" je značně tendenční. Když se podíváme do samotného textu, hned v úvodu zaujme tvrzení, že redaktorům zpravodajství se nelíbilo dosazení Jiřího Hodače, kterého podezřívali, že chce z ČT udělat hlásnou troubu ODS. Zajímalo by mě proč - vždyť právě za jeho vedení vedla Redakce zpravodajství ČT v létě 2000 velmi ostrou kampaň proti stranám opoziční smlouvy, konkrétně proti tehdy schvalovanému volebnímu zákonu. Navíc po zveřejnění kandidátů na funkci generálního ředitele ČT byl za "člověka ODS" považován někdo úplně jiný - šéf brněnského studia ČT Zdeněk Drahoš. O Hodačově vazbě na ODS se začalo mluvit až po jeho zvolení. Poté autor cituje A. Dekoje, tvrdícího, že nešlo ani tak o Jiřího Hodače, jako spíš o způsob volby. Tak proč potom bylo vše špatné personifikováno do Jiřího Hodače a jeho šéfredaktorky zpravodajství Jany Bobošíkové? Také se v článku dočteme, že Rada ČT vybrala Jiřího Hodače bez pořádného zdůvodnění, což je další velmi oblíbený mýtus. Každého, kdo tomuto nesmyslu věří, odkazuji na knihu tehdejší členky rady Marcelly Hrabincové (se kterou byli jako s jedinou z členů rady stávkující redaktoři ochotni jednat, což svědčí o značné míře její nestrannosti). Kdyby Adam Šůra napsal tento článek v hektických prosincových dnech roku 2000, byl bych to schopen pochopit. Ale že se na věc nedokázal podívat střízlivějším pohledem ani s pětiletým odstupem, to už je skutečně na pováženou. Pod článkem je uveden rozhovor, který ale překvapivě není s žádným z nejvýznamnějších aktérů, kteří by k problému měli co říct, ale s bývalým senátorem Janem Rumlem, který měl s těmito událostmi společného pouze to, že se na jednu noc vnutil do newsroomu ČT. Proto také nepadla jediná věcná otázka, ale pouhé všeobecnosti typu "Jak na to vzpomínáte?", "Myslíte, že se to může opakovat?" atd. Trochu to připomíná tehdejší situaci, kdy nebylo příliš podstatné co se říká, ale jak plamenně se to prezentuje. Zbytek stránky vyplnil článek "co dnes dělají" s profily Adama Komerse, Dany Marklíkové a dalších.

Byly to dvě víceméně protichůdné vzpomínky. Jedna seriózní, věcná a snad relativně nestranná a druhá tendenční, povrchní a s typickou "novinářskou zkratkou". Jenže ta první se objevila na nepříliš sledované kabelové televizi, kdežto ta druhá v jednom z nejčtenějších českých deníků. Proto se nelze příliš divit tomu, že interpretace "bojovníků za svobodu" je stále velmi populární. Včera se na NP objevil článek Petra Štěpánka, zabývající se těmito událostmi. Některé reakce mě přesvědčily o tom, že cílená propaganda rebelů z velína bohužel stále nachází své adresáty.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.