Trochu se ostýchám mluvit tady o sedmnáctém listopadu, vždyť se minulý týden mluvilo skoro jen o tomto výročí a musí vás z toho už brnět hlava a teď si možná řeknete, tak on s tím zase začíná. Nějak ale mě nenapadá, o čem jiném bych se měl rozhovořit, když na nic jiného nemyslím. Třicet let uplynulo a je to jako mžik.
Ono těch výročí bylo mnohem víc, jaksi se shlukly do jednoho chumlu. Výročí německé okupace. Loni sté výročí vzniku Československa, jen si to považte, sto let, to už je něco. Osmašedesátý rok, to bylo padesát let. A tak dále.
Když se nad těmi výročími pozastavím a zkoumám svůj vztah k nim, přijde mi zvláštní, jak rozdílné pocity prožívám. Když si představím sedmnáctý listopad a pomyslím na uplynulých třicet let, mám pocit radosti. Ať se stalo, co se stalo během těch tří desetiletí, stalo se to proto, že jsme si to tady uvařili sami. Kuchaři se nám nemuseli vždycky líbit a někdy z jejich kuchyně vzešla šlichta. Byli jsme to ale my, kdo jim svěřil vařečku.
Zajímá mě srovnání s loňským stým výročím osmadvacátého října. Republika tehdy nevznikla, stejně jako sedmnáctého listopadu před třiceti lety bylo do pádu režimu ještě daleko. Byl to ovšem začátek něčeho, co nastartovalo nějaký historický proces. Rozumem chápu, co se tehdy stalo a k čemu to vedlo a jaké byly možnosti a nemožnosti. Ale citový vztah k tomu výročí mi jaksi chybí.
Ještě jako dítě, tedy hluboce za doby minulého režimu, dokonce za doby v jistém smyslu nejhorší, pamatuju na nostalgické, napůl utajené a hodně upřímné oslavy osmadvacátého října. Režim je tutlal, dokonce ho přejmenoval na den znárodnění, nic platné mu to nebylo. Osmadvacátý říjen tu zůstal nepošpiněný a vzpomínal se s úctou a láskou.
Když se ohlédnu po jeho loňských oslavách, nějaké citové pohnutí v sobě nenajdu. Nedokážu zapomenout na další osmičky, mnichovskou a pak tu srpnovou. Nakonec byla ta republika jaksi zrušena úředním výnosem. Těžko tady udržet nějaké pozitivní pocity. Úcta, to jistě. Ale toho takřka nábožně radostného úžasu nad něčím, že se to stalo, to mi chybí.
Je to jistě dané i tím, že jsem sedmnáctý listopad před třiceti lety prožíval a svým miniaturním dílkem se těch dějů účastnil. A tak, po třiceti letech, na procházce Národní třídou, jsem se díval na ty malé děti, které sem přivedli rodiče. Měl jsem radost, že tu jsou a hodně jsem si přál, aby v nich zůstalo aspoň semínko radosti. Té radosti, kterou jsem v ten den prožíval já a jistě jsem v tom nebyl sám.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus