25.4.2024 | Svátek má Marek


SPOLEČNOST: Spratci a komunální teror

8.10.2007

Herec a publicista Michal Palata nazval v Lidových novinách(19. 9.) drzé výrostky spratky. Vzápětí se k němu přidal Jiří Suchý („ten ze Semaforu“) s tím, že je „odhodlán používat toto slovo všude, kde to bude zapotřebí“. Skvělá zpráva!

Termín tedy máme a nyní zbývá vyřešit složitější rébus. Co s nimi? Co se spratky?

Ano, jsou nevychovaní. Jako jejich předci, míní Pavlata a těžko hledat důvod, proč s ním nesouhlasit. Jenomže už dávno nejde o to, že v prostředcích hromadné dopravy nepustí sednout dříve narozené spoluobčany, a když už se k tomu uvolí, uvelebí se tak, že je snad lepší omluvit se jim za to, že jsme si dovolili připravit je o pohodlí. My, bezvýznamní a nezajímaví starci a stařeny. Svět přece patří jim, tak jak si můžeme dovolit překážet. A obtěžovat tím, že vůbec existujeme.

Kdo by tu situaci neznal. Ráno přicházejí ke škole - teenageři z deváté třídy, za ruku drží dívčinu o rok mladší, v ústech cigaretu. Deset metrů od policistů, kteří musí hlídkovat u přechodu pro chodce, aby čeští řidiči žáky hromadně nepozabíjeli. (V Kanadě jsem byl svědkem toho, jak místní děti samy zastavovaly automobily, měla-li skupina školáků přejít přes ulici. Kolik by jich u nás tento manévr nepřežilo? A když na zastávku přijel school bus, vozidla do doby, než se rozjel, ukázněně čekala. V obou směrech. Inu, jiný kraj ...) Vraťme se ale před školu: ani náznak respektu dýmajících puberťáků z mužů v uniformně či strachu z možnosti, že okolo může kdykoli projít třídní učitel.

Napadne vás: kde bere školní mládež peníze na cigarety? Jak si vysvětlit, že rodiče nepřijdou na to, že jejich děti kouří? Jistě, nikotinová frajeřina chlapců a dívek školou povinných není nic nového, byla tu odedávna. Ale nikdy se neodehrávala takto bezostyšně, veřejně na chodníku.

Když je jim o pár let víc, stanou se postrachem víkendových nocí. Všude tam, kde se pořádají taneční zábavy. Ano, ve hře je víc než pouhá slušnost v tramvaji nebo zakouřené plíce několika jedinců. Okolí míst, kde se konají taneční zábavy, postihuje druhý den ráno pohroma. Převrácené nádoby na separovaný odpad, zničené popelnice, vysypané kontejnery. V horším případě vytažené kanálové poklopy, vyvrácené dopravní značky, spreji pomalované fasády. Do standardního arsenálu naděje národa patří urážky kolemjdoucích, spěchajících na víkendovou ranní směnu.

Čas od času někteří z nich neodolají pokušení usednout po diskotéce a několika paňácích za volant a z obyčejných vandalů se rázem stanou nositelé nenapravitelného lidského neštěstí.

V Karlových Varech minulý měsíc tragicky zahynul dlouholetý kronikář a nositel Ceny města Vladislav Jáchymovský. Skončil pod koly auta, když za tmy přecházel silnici, pod níž nedaleko od místa neštěstí vede podchod pro pěší. Proč ho nepoužil? Ze stejného důvodu jako stovky dalších obyvatel této části lázeňské metropole. Podchod se nachází na cestě vedoucí od restaurace, kde se pravidelně na konci týdne konají noční zábavy. Jeho osvětlení se neméně pravidelně stává cílem útoků kazisvětů z řad přiopilé mládeže a je dlouhé měsíce totálně zdevastované. Neosvětlenému prostoru se za tmy každý rozumný člověk vedený pudem sebezáchovy podvědomě vyhne. Udělal to i pan Jáchymovský a stálo ho to život. Je načase ukázat prstem: morální vinu za jeho smrt nesou ti, kdo mají na svědomí zničené lampy v tunelu pod silnicí, která se ironií osudu jmenuje Jáchymovská ...

Mladí i odrostlejší spratci, soustavně devastující soukromý a veřejný majetek, představují pro naše obce a města trvalou hrozbu. Začíná to obyčejnou nevychovaností a končí zbytečnou ztrátou lidského života.

Jak dlouho si necháme jejich komunální teror líbit?

Stejskal.estranky.cz