Měli jsme tu opět jedno slavné výročí. Osmý květen coby připomínku setřesení nacistického jha ze šíje Evropy. Tedy datum, jemuž se dostává takové oficiální pozornosti, až pro mnoho, hlavně mladých lidí neznamená než řádek ve školní příručce. Přitom upozorňuje na událost, co nás svým způsobem osvobodila, ale i spoutala. A to záležitostí výkladu, neboť nejrůznější nánosy na mnohdy spontánní vlastenecké činy zpochybnily leccos. Včetně tak úhelných záležitostí kdy vlastně ono osvobození správně slavit. Jestli osmého nebo až devátého v měsíci máji.

Osvobození ujařmených, zvláště pak to vojenské, bývá zpravidla problém. Pokud se už „osvobozovací kus“ na divadle světa odehraje hladce po militární stránce, dříve či později vzniknou potíže s interpretací. Říká si o to najmě neklidné srdce starého kontinentu, jak někdy nazýváme region, kde hodně staří lidé nažívají už čtvrtý politický režim. Naposledy systém, jenž je – jako obvykle – ostře vymezen vůči předchůdci, na němž nezůstala nit suchá. Vypočítavci a blouznivci dodnes zdůrazňují nutnost bezezbytkové očisty od stoprocentně prohnilé minulosti. Ať od rakouské orlice, nebo od rudé hvězdy, je to stejné. Samo o sobě to nejenže nedává nesmysl, nýbrž někdy přímo škodí dějinnému povědomí, jelikož s vaničkou bývá vyléváno dítě. Ostatně filozof Jan Patočka kdysi podotkl, že v naší zemi stále začínáme odznovu…

Příklady máme hned před nosem. Existují lidé, kteří by nejraději zapomněli na osvobození Československa komunistickými voji SSSR, případně na fakt, že místní stoupenci radikální levice náleželi mezi skutečně nejodvážnější obránce vlasti. Občasně dokonce participují na poněkud trapném obrušování pomníků Rudé armády, protože na něm tkví onen údajně zlolajný symbol. Nezáleží, že pod ním umírali a nyní pod ním leží vojáci, kteří skonali za naši národní záchranu. Což se děje tváří v tvář sdělovacími prostředky pečlivě reflektované oslavě obsazení Plzně americkými jednotkami.

Některé ze zmíněných tendencí ale samozřejmě nelze šmahem zcela odsoudit, jednoduše smést ze stolu, právě proto, jelikož se jediný správný názor naším vývojem až příliš zhusta proplétá. Někdy může kráčet o jakousi obrannou reakci na pozdější atmosféru, co vznikla po citelně méně vítaném vpádu východních branných sil do českého prostoru. Eventuelně na masivní falzifikaci našich dějin státostranickým režimem, který převzal vládu po Vítězném únoru. Tohle zkreslování se dotklo prakticky každého zlomového bodu v našich (moderních) dějinách. Včetně událostí pražského povstání a samotného osvobození ČSR. V popisech květnové revoluce svého času zcela mizely nekomunistické proudy, druhá událost se zase „obešla“ bez jednotek ze států následně nespřátelených.

Bylo by docela fajn tady někde najít kompromis, smírně skončit náš výlet do nedávné minulosti, ale nelze. Stále se ve veřejném prostoru objevují osoby, které svým způsobem zacházejí daleko dál než nejrůznější upravovatelé zásluh o naší poválečnou existenci. Za občas nápadné pozornosti médií zkoušejí orwellovsky přepisovat dějiny neustálým omíláním vysloveně zkresleného pohledu na vznik a řešení tzv. sudetské otázky. De facto přehazovat vinu vzniku druhého globálního konfliktu či zpochybňovat jeho výsledky. Pracují patrně s představou, že mezi mladou generací jednou najdou svého Mádla s Issovou. Postavy vskutku nespoutané minulostí.

Vyšlo v deníku E15