Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné – aby slušní lidé nedělali nic. Tato velmi výstižná, zejména v souvislosti s totalitními režimy používána citace Edmunda Burkeho ve skutečnosti platí stále. Zlo totiž není jakýsi abstraktní pojem nebo reálné zhmotnění reprezentované despocií, kriminálními násilníky, nedemokratickými režimy či náboženskými fanatiky a teroristy. Zlo si dokážeme vytvářet sami, hebké a jemné jako samet, třeba tím, že jsme schopni se nechat stále dokola připravovat o naší vlastní svobodu. Stojí tady naše ultrapohodlná společnost proti osobnímu štěstí, k němuž nepochybně patří i právo na osobní soukromí, právo na to být pro stát v demokratické společnosti zcela anonymní.

Náš prostor osobní svobody se zmenšuje a vůbec nezáleží na tom, pod jakým praporem, zdali při hlubokém přesvědčení o tom, že je potřeba bojovat s teroristickou armádou, nebo bránit údajnému praní špinavých peněz. Rozhodující je vždy faktický prostředek. Naše společnost je ohrožena špiclovským chováním, které dostává neuvěřitelné rozměry. Veškerá naše elektronická komunikace je sledována, zaznamenávána a ukládána na neznámá úložiště dat, a to včetně pohybu telefonních přístrojů, používání počítače, navštěvování konkrétních internetových stránek. Před nedávnem vyšlo najevo, že „nevinné“ mýtné brány jsou ve skutečnosti perfektním záznamovým zařízením zpracovávajícím i obrazové a datové informace o tom, kdo s jakým vozem, případně v jakém obsazení vozidla projel. Už se blížíme jen tomu, aby se založilo ministerstvo zpracování a uchovávání dat o občanech a společnosti. Jeho úředníci si pak sami začnou hájit obsah činnosti – sledování občanů.

Pro toho, kdo snad věc nechápe, je na tomto místě třeba uvést, že takováto databáze ve spojení například s pohybem mobilního telefonu znamená, že stát (jeho notoricky nespolehlivý a dle svého soudu špatně placený úředník) dvojklikem odhalí soukromí jakéhokoliv náhodně zvoleného jedince, prakticky každého občana České republiky. Vyvstanou před ním jako v čítance jeho zvyky, kde v jaký okamžik byl, s kým tam jel, jaké má osobní preference – od těch sociálních až po třeba nákupní. V naší společnosti nejenže existuje nebezpečí shromažďování těchto údajů a jejich následného zneužívání státem, ale jsou zde i stokrát zdokumentované úniky dat, ke kterým dochází na základě různého bratříčkování a selhávání osobních kvalit strážců systému. Žijeme ve špiclovském státě, který má technické možnosti, o kterých se ani ve snu nezdálo Georgi Orwelovi, autorovi románu 1984, ale který má schopnosti, jakých by se nenadáli ani ostatní autoři utopií jako třeba Jevgenij Zamjatin či Aldous Huxley.

Jak je možné, že každodenní realitou se stalo sledování, sledování kontinuální, sledování bez přestávky, sledování bez ohledu na viny či podezření? Politické autority mlčí, nanejvýše jsou znepokojeny případnou fotkou toskánské jachty nebo když vynášejí odpadky do popelnice. Politici to za nás neudělají. Musíme se bránit jeden každý z nás. Každý občan by to měl udělat co nejdříve, neboť pasivní existencí se zlo v podobě sledování roztáhne jako černý mrak nad celou společností. Budou se dále utahovat kohoutky. Za chvíli už budou všichni podezřelí a stát získá absolutní moc. Takový stát bude pravděpodobně svými obyvateli jednou násilně odmítnut a dojde k nějakému typu revoluce, která povede k převzetí moci jinou strukturou, třeba tou, kterou aktuálně nazýváme jako islámskou. Šílené fantazie? Zdá se to jako možný scénář. Je však jeden z mnoha pravděpodobných. Nezáleží na tom, jaké máme osobní přesvědčení, záleží na tom, co uděláme.

Není tedy pro mě dost dobře pochopitelné, proč se v české společnosti nenajde dost těch, kteří by využili prostředky, které náš právní řád skýtá, a neobrátili se na Ústavní soud přímou cestou s návrhem na zrušení těch zákonů, které špiclování bez podezření, jen tak šmahem, bez souhlasu soudce, umožňují. Vždyť sledováni jsou všichni občané, tedy dokonce ti, u nichž je dokonce sledování při jejich činnosti zákonem výslovně zakázáno, advokáti, soudci, policisté, dokonce tajní agenti. S nimi ale i prezident, pekař, poslanec, zedník či instalatér. Právě na této věci bychom zjistili, pokud by se našel někdo, kdo bude ochoten považovat tento svůj osobní problém za více než problém osobní, za problém společenský, jaký je Ústavní soud, co si myslí o svobodě, jak smýšlí Poslanecká sněmovna a Senát. Jsme schopni bránit svoje svobody a jsme toho hodni? V sousedním Německu se našlo 35 tisíc občanů, kterým omezování svobody vadilo. Kolik se jich najde u nás? A kdy? A kdy už bude pozdě?

LN, 21.10.2010

Autor je advokát