SPOLEČNOST: Spengler předpověděl zánik Západu
konečném důsledku „úpadek západní společnosti“. V literatuře se podobné termíny v poslední době objevují stále častěji. Jako exemplární příklady lze zmínit systematickou analýzu z pera profesora Samuela Huntinghtona s názvem „Střet civilizací“ nebo bestseller amerického publicisty Buchanana „Smrt Západu.“
Oba pánové ovšem nejsou první, kdo jasně formuloval a předpověděl konec západní civilizace dovršením civilizačního cyklu. Tím prvním byl pruský filosof kultury a historiograf Oswald Spengler.
Spengler proslul jako mimořádně nadaný analytik, schopný velmi přesně postihovat okolnosti a logické souvislosti mnoha problémů dobové současnosti, zejména co se vztahu člověka a technologie nebo vztahů ekonomického uspořádání týče. Jeho dílo je rozsáhlé, ale mezi stěžejní patří jedna z nejznámějších, současně však ve své výpovědi nejpesimističtějších knih XX. století – „Zánik Západu“ (v originále Der Untergang des Abendlandes).
Konec dějin?
Oswald Spengler (29.5.1880 - 8.5.1935) formuloval cyklickou teorii dějin, podle které tvoří dějiny historický koloběh, ne nepodobný životu organismu – v něm se kultury rodí, rozvíjejí, dostávají na vrchol, stagnují a umírají. Tváří v tvář této dějinné bezvýchodnosti je smrt kultury předem daným faktem, který nelze změnit, pouze zpomalit.
Dlužno podotknout, že sám Spengler tvůrcem cyklické teorie nebyl. Podobné myšlenky se vyskytují v tradičních náboženstvích a duchovních vizích Indoevropanů. Cyklus vznikání a zanikání a s tím spojené doby rozkvětu a temna lze v určitých podobách vysledovat například ve výpravných eposech germánské Eddy, staroindických védských knihách, nebo perské Avestě.
Předpověď konce západní civilizace v podání Spenglera ovšem ostře kontrastuje s hegeliánským pojetím konce dějin. Dějiny nekončí, kultury se rodí, mění v civilizace, umírají a přenechávají místo silnějším. Člověk-jednotlivec má sice svou svobodnou vůli, která mu umožňuje měnit svět k obrazu svému, dějiny jako takové jsou ale podřízeny věčným biologickým a sociologickým pravidlům. Civilizace tak nemusí končit „zánikem“ v existenciálním smyslu slova, nýbrž spíše jejím „ukončením“ a přenecháním pozic jiné, silnější a vitálnější.
Ztráta tradice
Věk západní civilizace podle Spenglera začíná ne náhodou kolem roku 1800, tedy těsně po Velké francouzské revoluci, kdy vrcholí vítězství morálky vycházející z rozumu nad morálkou vycházející z duchovna.
Západ tehdy ztratil smysl pro krásu, myšlení většiny není schopno jakékoli transcendentní vize, náboženství však nemizí, jen je nahrazují různé podoby nespočetného množství všemožných sekt nebo zlaicizované formy v podobě kantismu a socialismu ústící v konzumní společnost, vytrácí se vůle k vlastní obraně a místo toho se objevuje vůle k vlastní imperiální expanzi.
Depresivní myšlenky
Oswald Spengler je pruským konzervativcem, ovšem jeho myšlenky musí být pro většinu tradičních konzervativců zarážející a kontroverzní. Nevěří totiž v možnost jakékoli obnovy nebo renesance starého řádu, říká, že žádný krok v dějinách se nedá vzít zpět.
Konzervatizmus v tom smyslu, jak je obecně chápán, má jediný smysl, může zpomalit proces úpadku a degenerace, který je však sám o sobě neodvratný. Snahy obnovit tradici v její plné podobě se míjejí účinkem, tradiční svět končí ve chvíli, kdy je zpochybněn prvním filosofem a kdy se první apologet postaví na její obranu. Jinými slovy, tradice je tradicí pouze do té chvíle, dokud nemusí být rozumově zdůvodňována, poté ztrácí nimbus nezpochybnitelné pravdy.
Zánik Západu je místy velmi depresivním čtením. Kniha, která byla sepsána ve dvacátých letech minulého století, až příliš přesvědčivě hovoří o skutečnostech, které jsou dnes součástí světa okolo nás.
Lidé se stali jednorozměrnými, přetrhali pouta s rodnou půdou a jejich domovem se stávají megapolis, tj. velká kosmopolitní města moderního věku, ženy nerodí děti, ale mudrují nad „nedostatkem rovnoprávnosti“, společnosti už neplodí pravou aristokracii, tu zastoupili všemocní a zároveň nemocní „lidé byznysu“, černošská hudba vytlačuje hlubokou hudbu Západu. Nejdokonalejší formou úpadku západní civilizace jsou Američané – označovaní za neandrtálce, zbavené kultury a cítící se pány světa. Spengler odmítá existenci „Člověka“, podle něj existují lidé různých kultur a civilizací, které mají partikulární a odlišné zájmy.
Přichází César!
Dovršením každé civilizace je podle Spenglera César vedoucí ohromné armády k dobytí světa. Za velké imperátory rodících se civilizací označuje například Alexandra Makedonského nebo Cecila Rhodese. César je vrcholem civilizace, ale zároveň počátkem jejího úpadku. Člověk kultury se obdivuje okolnímu světu, člověk civilizace si jej podmaňuje, je kolonizátor a imperiální dobyvatel. Je v tom vidět jasná narážka nejenom na imperiální moc Anglie, rodící se velmocenské postavení Spojených států, ale také na Německo. Spengler očekává příchod „Führera“.
Führer ve Spenglerově podání ovšem silně kontrastuje s výkladem Führera ze strany nacistů, kteří se o Spenglerovo dílo nejdříve zajímali, ale poté jej a autora samotného vyškrtli ze seznamu přijatelných. To jim ovšem nebránilo přisvojit si některé Spenglerovy teze, u nichž ale prokázali nepochopení a které v konečném důsledku zneužili.
Onen „vůdce", jehož příchod Spengler očekával, měl být sice vládcem, který odmítne měšťácké hodnoty „buržoazní demokracie“ a povede civilizaci do boje kultur o nadvládu nad světem, myšlení nacistů se Spenglerovou filosofií ovšem ostře kontrastovalo ve vztahu k odlišným rasám a neněmeckým národnostem. Spenglerovi byl nacistický rasismus cizí, upřednostňoval pojetí kultury nad pouhou etnickou příslušnost a pozitivně chápal úlohu slovanských národů (které ve své době označoval za „nejméně zkažené“ obyvatele Západu), což bylo v příkrém rozporu s hitlerovským antislavismem a pangermánským expanzionizmem.
Pro autora Zániku Západu tak Adolf Hitler zůstal pouhou karikaturou vládce, diletant, parodií skutečného Führera a nacismus pózou, hnutím zdivočelých bolševických mas, ideologií státního teroru a pravým opakem návratu k pruským hodnotám. Ve chvíli, kdy měl „vůdce“ usilovat o obrodu aristokratického ducha, honí po ulicích židy a vraždí své odpůrce v koncentračních táborech.
Než přijdou barbaři
Při pohledu na stav dnešní společnosti se bohužel zdá, že se Spenglerova vize naplňuje. Post-modernismus jakoby celou svou strukturu odvozoval právě ze Zániku Západu. Objevuje se „nová zbožnost“ – nikoli návrat k tradicím nebo ke křesťanství, ale jako forma okultních věr, sekt, synkretických náboženství, ale také nevědomá (přitom doslova) zbožštělá víra v sílu peněz, konzum nebo demokracii.
Objevuje se i César, lze za něj považovat anglosaský svět a především současné Spojené státy s vírou (imperiálního) rozšíření liberální demokracie do celého světa. Civilizace jako by přesně směřovala ke konečnému stádiu rozkladu, o jakém Spengler ve svém díle mluví – rozplynutí se v relativismu, kosmopolitismu a multikulturních společenstvech. Moudrost obsažená v historických pracích popisujících upadající Řím a Řecko se znovu opakuje.
Pruský historiograf však má útěchu. Proces rozkladu může trvat dlouho. Dává příklad Byzance, která sama zanikala několik staletí. Západní civilizace se stává mumií – je živým tělem, kterému však chybí duše, a tak se pohybuje, dokud se nenajde nová a mladá kultura, která jí uštědří ránu z milosti. Dokud se neobjeví ti, pro které Spengler používá výraz „noví barbaři“ (stejně jako kdysi po pádu Římské říše), bude západní civilizace zahnívat a „starat se o dodržování lidských práv, demokracie a tolerance.“ Oswald Spengler očekává smrt Západu, nástup nové kultury a nového středověku v Evropě.
*Český překlad Spenglerova „Zániku Západu“ zatím nevyšel, její anglickou verzi ovšem lze objednat na internetu.